Na začátek snad malé přiznání. Včera jsem viděl finále posledního Stmívání. Prostě jsem si nemohl pomoct a chtěl jsem na vlastní oči zřít to, o čem mnozí (…mnohé) mluví jako o epických jatkách. A udělalo se mi věru šoufl - z podivně rozmazaných figurek, sprintujících s rukama u těla jak Zátopek, z přehlídkových figurín, kterým odlomíte plastově vypadající hlavu, aniž by prolily byť jedinou kapku krve a z bojové choreografie, která nutí máchat rukama herce bez jakékoliv průpravy. Povrchní, nedůvtipné, bezkrevné. Ale naštěstí je tomu konec, a proto je ideální příležitost si připomenout doby, kdy byli upíři cool a na jejich hromadnou likvidaci byla radost pohledět.

Blade (1997) (CSFD, IMDB)

Zub času na Bladeově choreografii pár stop zanechal. Pokud znáte hongkongskou malou násobilku, mohly by vám bitky připadat pomalé a kompars trochu nesychronizovaný, ale… Wesley Snipes svým spíše efektivním než efektním stylem redukuje šiky upírů víc než působivě a střídá nohu, meč a brokovnici stejně jako střídáte kámen, nůžky a papír. O nespornou kvalitu diskotékového řízkování ale ani tak nejde, tahle scéna je kultovní kvůli svojí atmosféře. Parádně otvírá jednu z přelomových komiksových adaptací, klasickou instrumentálku mění za ultimátní pračky reprobeden a z Wesleyho Snipese, toho týpka z akčních béček a filmů Spikea Lee, dělá superhrdinskou modlu v cool kabátu s cool mečem. Kdy jindy jste během pěti minut vyskočili z "toho chlápka a tu postavu neznám" až k "kde bere všechny ty úžasné hračky"? Asi se kvůli tomu nebudete potulovat po nocích kolem hlaváku, aby vás někdo kousnul a vy jste získali superschopnosti, ale ten kabát… ten kabát si můžete koupit celkem levně a na tržnici vám možná prodaj i nějakou tu katanu. Kdo jde se mnou?