Michala Horáčka asi netřeba podrobně představovat. Tak to vezmeme jen pro formu: Proslulý textař, publicista a básník se vyprofiloval v osobnost výjimečného záběru. Svými slovy dotvořil desítky slavných písní, u kterých plakala už vaše maminka a pořád mají svou osobitou sílu (proklikejte si oficiální YouTube kanál). Zvládl šéfovat hudebním cenám Anděl, sázkové kanceláři Fortuna i třeba porotě v SuperStar, ale stát se i propagátorem antropologie, formovat studenty univerzit v rámci různých seminářů i napsat libreto k vlastnímu lyrikálu Kudykam. S jeho světonázorem nemusíte vždycky souhlasit, ale pokaždé ve vás nějak zarezonuje.

A teď se s ním můžete potkat i v kinech. Tak trochu na oslavu šedesátých narozenin (a 25 let skládání textů) se uskuteční galavečer ve Státní opeře, kde budou Vojta Dyk, Lucie Bílá, Jana Kirschner a spousta dalších zpívat písně s Horáčkovými texty - a v přímém přenosu si to 2. října 2012 v 19:45 můžete užít i ve vašem oblíbeném multikině (viz například zde).

A na jaké filmové zážitky nejvíc vzpomíná sám Michal Horáček? Následující řádky vám to prozradí:

1. V pravé poledne (High Noon, USA 1952, r. Fred Zinnemann)

V mém životě má tenhle film jedinečnou, neotřesitelnou pozici. Někdy v roce 1962 to totiž po všech „Jak se kalila ocel“ a podobně byla první americká kovbojka. Bylo mi sotva deset let, čekal jsem na vstupenku čtyřhodinovou frontu před pokladnou kina Metro a celou dobu jsem se bál, že se na mě nedostane, případně mě pak do biografu pro nízký věk nevpustí.
Ale viděl jsem to a byl jsem ohromený: Jeden chlap proti tolika darebákům?
Později jsem se dozvěděl, že stejně mocně zapůsobilo V pravé poledne i na Jana Skácela; věnoval tomu úvahu s literárním refrénem „Hello, starý brachu, jak se vede?“, jímž v myšlenkách oslovoval srdnatého šerifa ztělesnéného Garym Cooperem.
I ta Grace Kelly byla ovšem krásná.

2. Moji přátelé (Amici Miei, Itálie 1975, r. Mario Monicelli)

Možná, že tohle je nejvtipnější film, jaký jsem kdy viděl. Ačkoli se do něho mísí tolik hořkosti. Možná tehdy jsem si zamiloval Itálii, do níž jsem ovšem neměl přístup; a snad kvůli tomu jsem se začal později učit italsky.
Nezapomenutelný byl hlavně Ugo Tognazzi v roli zchudlého hraběte, ale i Noiret a Blier váleli jako chlapíci středního věku, vracející se do dětství prostřednictvím všelijakých darebných kousků, které se ovšem nejednou obrátily proti nim.
Řekl bych, že je to celé brutálně dojemné.

3. Údolí včel (1967, r. František Vláčil)

Úchvatně atmosférické, divák jakoby díky tomuhle příběhu vstoupil do třináctého století. Viděl jsem to jako mladík, jako dospělý, jako člověk na prahu stáří. Pokaždé jsem v tom našel něco jiného.
Ale vždycky vnímal i hudbu geniálního Zdeňka Lišky.

4. Psycho (1960, r. Alfred Hitchcock)

Viděl jsem někdy v polovině šedesátých let v jedné laboratoři Thomayerovy nemocnice, kde moje máma pracovala jako psycholog. Doktoři si to tehdy promítali víceméně potají: Byla to 16mm kopie, trhaná, šumící... A přesto něco famózního. Však to taky znáte.

5. Ostře sledované vlaky (1966, r. Jiří Menzel)

Když tenhle film přišel do SSSR, vzbudil velkou nevoli: copak někdo mohl mít v době války starosti s předčasnou elakujací a vůbec s dospíváním? Ale právě proto, že Hrabal s Menzelem na to šli po svém... dostali nás a pak i toho Oscara.

6. Pátá pečeť (Az ötödik pescét, Maďarsko 1976, r. Zoltán Fábry)

Ještě za komunistů jsem to viděl v maďarském kulturním středisku v Rytířské ulici (a shodou okolností jsem seděl vedle Věry Chytilové).
Náhodná poznámka jednoho ze skupinky lidí vůči jakémusi vojenskému (nebo policejnímu, už si nevzpomínám) veliteli uvede do chodu strhující příběh o schopnosti zastávat své morální ideály. Jedineční herci, silná atmosféra, dost možná nejlepší maďarský film všech dob.

7. Půlnoční kovboj (1969, r. John Schlesinger)

O zmatených aktérech chaotického světa, hledání vztahů a především smyslu. Dustinem Hoffmanem a Jonem Voightem vytvořené charaktery skutečně žijí; až to bolí.

Tak co na to říkáte?