Temný rytíř povstal asi lépe slouží celé batmanovské trilogii, než jednorázovému pobavení v kině. Je to epické zakončení comicsové série, jaká nemá v historii kinematografie obdoby, a koncepčně velmi promyšlené uzavření jednoho mýtu o superhrdinovi v současném světě.

Christopher Nolan při jeho výrobě uvažoval snad až příliš ambiciózně a velikášsky. To je pravda, z diváckého hlediska občas i rušivá až bolestivá. Ale můžeme si za to sami, nevděčníci – i takhle zdrženlivý a mediálně uměřený tvůrce za sebou prostě musel cítit tlak diváků, kteří vyžadovali, aby geniální Temný rytíř byl ještě překonán a aby Nolan trumfl i osudový souboj Batmana a Jokera o duši Harveyho Denta. Nejen fanoušci prostě chtěli ještě víc.

Proto má Temný rytíř povstal asi patnáct důležitých postav, které se Nolan pokouší jaksepatří probarvit a odehrát jejich malá i větší dramata. A proto taky film působí i při bezmála tříhodinové stopáži občas uspěchaně, zkratkovitě a... no prostě frčí v rychlíku, odkud se hlavně dvěma ženským postavám těžko kouká do hlavy. To je ale koneckonců problém všech nolanovek, v nichž jsou ženy buď na okrasu, nebo nudí (viz Batman začíná), anebo dost nevěrohodně katalyzují války chlapáků (milostné dilema Rachel je v mých očích jedinou slabinou Temného rytíře) – a ani matná Catwoman tenhle nedostatek nezmírnila.

Zkrátka, comicsový film, ve kterém se na plátně šermuje rovnou se šesti záporáky (čtyři přijdou, jeden je na fotce a k šestému se odkazuje), nemůže co do údernosti soutěžit s vybroušeným Temným rytířem.

Batmanovské finále má ale jiné devizy: Maximální měřítko, absolutní vytěžení megalomanského rozpočtu, rozmáchlé akční scény, těžkotonážní řemeslo se snaživě vykreslenými postavami, zakomponovanými do pestrého příběhu. Ten se přitom nerozpíná jen napříč jedním filmem, ale pečlivě uzavírá celou trilogii.

Temný rytíř povstal je jedním z nejdůslednějších završení filmového triptychu v historii kinematografie, protože se v něm bratři Nolanové obrací s nevídanou urputností zpět k prvnímu dílu. Studna i Liga stínů vrací úder v novém kontextu. Rozjímání nad strachem, které mně osobně svým omíláním ubíjelo v prvním dílu, se inspirativně doťukává pod pláštěm smrti, v bezmála mystické vězeňské pasáži, v níž se má zbědovaný Bruce Wayne znovu postavit na nohy. Důležité party sehrají komisař Gordon, Lucius Fox i Alfréd, a i nově příchozí postava, jíž ztvárnil Joseph Gordon Levitt, pomáhá jasně oddělit stávající sérii od té nové, budoucí. Nolanové prostě velmi sofistikovaně dotahují linie, které se díky finále prodchnuly celou trilogií. Když tedy přijde nepřetřes socha, není to – navzdory některým pochybovačným hlasům – náhlý příliv patosu do realistického světa Nolanova Batmana, ale logické završení úvah o superhrdinovi jako symbolu.

Akce se vznášedlem The Bat mezi mrakodrapy je i po Avengers tím nejmohutnějším, co si můžete letos v kině užít.Z výše nastíněných důvodů je právě osobní drama Bruce Waynea nejemotivnější linií filmu. Přitom ji Nolan vypráví velmi komorně. Vlastně mu stačí dvě kulisy a jeden herec, jemuž z očí zírá únava. To spojení mýtického příběhu o zraněném muži s ultravelkolepým comicsovým akčňákem je nejen úctyhodné, ale i funkční, protože přichází v precizním řemeslném podání. Úvodní rozklad letadla je esencí režisérových „bondovských vyznání“ v tom nejlepším slova smyslu. Honičky na motorkách dělají z filmu další fresku, u které projedete Gothamem křížem krážem. A akce se vznášedlem The Bat mezi mrakodrapy je i po Avengers asi tím nejmohutnějším, co si můžete letos v kině šlehnout.

Obrazy zkázy jsou sugestivní a zainteresovaný divák u nich může mít zase jednou pocit, že spolu s postavami i zpustošeným městem „odžil věky“. Což u instantních blockbusterů naší éry prostě zvykem nebývá. No a pak je tu hodně zapeklitá politicko-společenská rovina, která díky krizi nabyla na nových nuancích (Nolanové na příběhu prý makali ještě předtím, než byla krize ekonomy oficiálně zahájena), takže se tu poměrně originálně rozvrací prohnilý kapitalismus a nahradí se „ještě zlejším“ revolučním zřízením.

Ano, jeho vůdce, mocipán Bane, má jasnou nevýhodu v tom, že jej závěr snímku připraví o auru geniálního záporáka Jokerova formátu. Vždycky je holt výhodnější mít ve filmu Dartha Vadera než hraběte Dooku. Ale z Baneových impozantních výstupů mrazí (proslov na hřišti je jedním z vrcholů trilogie) a důraz na fyzickou akci je velmi vítanou, zpestřující kličkou. Finální bitva pak sice vytrhává film z kontextu Temného rytíře, tedy od hi-tech zemité kriminálky k superhrdinskému eposu s bitvou spíš jak z Prvního rytíře, kde se dva protivníci hledají uvnitř vřavy, aby si to na férovku rozdali - ale v mezích velkoformátové comicsové podívané jde o zcela legitimní manévr.

Temný rytíř povstal je tak hutnou hollywoodskou podívanou, i plnokrevným dramatem o muži, který za ty roky čelil... no vlastně úplně všemu. Když se v závěru spojí jeho vnitřní démoni s něčím naopak tak bezprostředním a jednoduše fyzickým, jako jsou Baneovy pěsti, drtící sloupy i páteře, je to neklamné znamení, že Batman došel na konec své pouti.

Díky Christopheru Nolanovi, že ho na té cestě vedl tak odvážně, originálně a s bezprecedentním úspěchem.