Bylo by zbabělé na festivalu zajít jen na přístupné novinky z české kinodistribuce a ověřené klasiky – je potřeba se občas prokousat i hardcore artovkami, vedle kterých jsou filmy Bohdana Slámy popcornovou jízdou na horské dráze.

Letos se mi do nich daří trefovat náramným způsobem. Nepřítulný, ale jaksepatří silný zážitek přineslo drama Je to jen vítr, které se civilním a syrovým způsobem ohlíží za romskými masakry v Maďarsku. Realista by sice poznamenal, že se ve filmu nic nestalo, cynik by si vykroutil hlavu a pídil se po ději. Zvlášť pro festivalové fajnšmekry, ctící sociální realismus a táhlé filmy s mrazivým finále, jde ale o prvotřídní kousek. Bez příkras a bez poetizujícího balastu, se kterým si vždycky vypomáhají čeští filmaři (žádné oslavování romského temperamentu, indiánské nezkrotnosti a podobné banality), je tu vylíčena hrozná sociální situace, z níž nelze vyklouznout. Neřeší se tu, kdo za co může - jestli bylo dřív diskriminační vejce nebo slepice spoléhající na sociální dávky. Ale velmi působivě je tu vystihnuta všeobjímající mizérie, kterou navíc umocňuje strach z bílých lovců s brokovnicí.

Ještě fous působivější byl film Slnko v sieti z roku 1962, psychologicky propracovaný film, který přitom přetéká smyslností a svobodnou atmosférou léta. O jeho nestárnoucích kvalitách vypovídá mj. to, že po něm bratia pojmenovali své výroční filmové ceny. A podívaná je to opravdu fantastická, protože audiovizuálně vytříbenější film (mistrovská práce se zvukem, fotografiemi) a úžasnější kameru v československé kinematografii asi nenajdete (při vší úctě k Démantům noci, Vláčilovým filmům nebo novovlním klasikám). Padesát let starý film strčí v tomhle směru do kapsy všechny domácí projekty nového tisíciletí. Jak je to, sakra, možné?