Jak jsme slíbili, tak plníme. Před příštím MZ Live musíme poplatit většinu žebříčkových restů, které jsme před Vánoci nasekali. Scorseseho topku si necháme až k české premiéře Huga, a tak se podíváme zatím na killy dětí a záhy i na nejlepší kouče v rámci sportovních bijáků. Dneska tedy budeme morbidní. Cyničtí. Krutí. Tvrdí, jak Hollywood nikdy nebývá, protože - jak víme – psi a děti u něj mají vždycky protekci a život celkem jistý.

Nebylo snadné tuhle desítku pojmenovat, protože jsme nechtěli znít jako sadisti radující se z každého zlikvidovaného dětského života, ale i tyhle nepříjemnosti holt k filmům patří. Někdy jen pro efekt, anebo divácké zděšení, jindy jako plnohodnotný dějotvorný prvek… tak jako v české Vendetě, kvůli níž jsme v rámci jednoho z podzimních MZ Live tohle téma vytáhli. Tak jdeme na to: S kolegy imfem a Mr. Hladem jsme vybírali pečlivě, i když jsme se plánovitě vyhýbali těm největším prasárnám brakové kinematografie. Videa najdete buď přiložená, nebo pod obrázky.

 

10. Pán much (1990)

Slavná kniha Pán much je povinnou četbou snad všude a určitě neuděláte chybu, když ji absolvujete ve filmové podobě (verze z roku 1990 se liší jen v detailech). Parta děcek + uzavřený prostor = velký průšvih. V tomhle případě jde o spoustu chlapců s vycvičenou britskou inteligencí, což znamená, že už druhý den jsou jasné posty a kluci na sebe div nezačnou malovat uniformy. Hierarchie se samozřejmě začne rychle bortit a měnit podle toho, kdo je podrazák, kdo přílišný slušňák a kdo se nechá šikanovat. Kdo si doteď neuvědomil, že děti jsou sígři (a můžeme to říkat, protože jsme nebyli jiní), ten si to může osvěžit v prostředí tropického ráje, kde se všichni po chvíli mění v Ramba, malují si bojové barvy na ksicht a vrhají oštěpy v deathmatchovém amoku. Opravdových zabití ve filmu není moc, ale na kamenování Piggyho můžete vidět, jak moc chlapcům popletla hlavu samostatnost a rozdělení do dvou táborů. A samozřejmě je to ponaučení pro všechny řečníky. Když už chcete někomu kázat, musíte mít navrch, nikoliv stát v ďolíčku pod ostatními. To nikdy nekončí dobře.

9. Město bohů (2002)

Fernando Meirelles šokoval svět svým pohledem na brazilské slumy. Zabíjení lidí tu je totiž běžnou, všednodenní činností: někdo si holt jde koupit do trafiky cigára, jiný si čte v kavárně noviny a někdo další prostě zastřelí bližního svého pro pár drobáků, povyražení nebo kvůli malému nedorozumění. Nekompromisní freska Město bohů ukázala, jak se i v civilizovaných končinách můžou lidé chovat jako zvířata - a že i ti nejmenší, když jim nevštípíte do hlavy správné vychování a neseberete jim zavčas bouchačku, můžou vraždit... nebo být vražděni.

8. Mimic (1997)

Guillermo del Toro je dnes už legendární režisér a díky tříoscarovému Faunovu labyrintu by si člověk myslel, že jde i o velkého umělce. Del Toro je však především fanda hororů a monster, a když přišel z Hollywoodu, hodlal to všem dokázat. Mimic, v němž se parta hrdinů musí potýkat s geneticky zvětšenými šváby, mu však studio přestříhalo a sám režisér k němu zrovna pozitivní vztah nemá. Na druhou stranu když ve filmu v prvních několika minutách brutálně zlikviduje dvě děti, je jasné, že něco podobného velký Hollywood nemůže ustát. Tahle kouzelná scéna tam naštěstí zůstala.

7. Úsvit mrtvých (2004)

Starý dobrý (nebo mladý a skvělý?) Zack Snyder redefinující zombie žánr v remaku klasiky Úsvit mrtvých. A hned na úvod s velkou chutí servíruje rodičovské dilema. Když za vámi přijde dcera do ložnice, není to vždycky o tom, že se bojí bubáků. Občas vás chce prostě jen stáhnout z kůže. A nemluvím teď o kapesném, ale o prostém mozkomíšním absťáku. Nádherně kinetická scéna ukazuje také, že v novém Úsvitu se bude všechno dít trochu rychleji - pobíhání, transformace z milujícího manžela v hladovou zombie, ale i myšlenkové pochody přeživších. Nikdo tady neváhá nad tím, zda ex-dceru knockoutovat přiražením dveří nebo někomu vrazit elektrický kartáček do oka. Když musíte, tak musíte. Rázné tempo snímku hezky koexistuje se Snyderovými zpomalovačkami a jakkoliv je snímek plný nezapomenutelných scén, rodinný úvod slouží jako parádní výkop. Tenhle film se prostě nebude s ničím mazat. A s dětmi už vůbec ne.

6. Battle Royale (2000)

Devaťáci jsou ze všech nejhorší. Mlátí s nimi puberta, vzpírají se systému a užívají si surfu na hranici plnoletosti, tudíž na ně stát nemůže. A nebo je to jinak? V japonském filmu Battle Royale filmaři vzkázali omladině, že stačí jen pár škrtů v ústavě a mají po ptákách. Nejhorší třídu deváťáků stačí svézt na zastrčený ostrov, opatřit explodujícími obojky, rozdat vařečky, rendlíky, samurajské meče a uziny... a vypustit je do divočiny. Znáte klasickou společenskou hru Sekáč? To zavřete pět lidí do místnosti, kde je tma, hodíte tam sekeru a zamknete. Poslední kdo zůstane naživu a proklestí se ven skrz dveře je největší sekáč. Tady to funguje podobně, s tím, že kdo nechce hrát, vybuchne po třech dnech spolu s ostatními přeživšími. To je celkem slušná motivace. Kultovní film je plný brutálních a vynalézavých vražd, ale my vám nabízíme ochutnávku dokonalé atmosféry z úvodu, kdy Takeshi Kitano vysvětluje, jak vlastně tahle hra funguje. A v závěru šestiminutové ukázky je všem jasné, že si nedělá legraci. Líbí se nám jeho styl, po neposlušných žácích nejdřív háže křídy, a pak vystřelovací nože. Nikdo nemůže tvrdit, že nebyl varován. V uniformovaném a nařízeními svázaném Japonsku navíc tahle utopie plná vraždících spolužáků není až tak nereálná. Počkejme pár let a až přijde krize ve školství, Japonci ji jistě vyřeší velmi kreativně.

5. 30 dní dlouhá noc (2007)

Dnešní upíři jsou vyměklí slaboši, kteří si nejradši povídají o emocích a machrují tím, že na sluníčku svítí. Není to ale tak dlouho, co byla situace zcela jiná. V hororu 30 dní dlouhá noc napadla parta upírů městečko na Aljašce jednoduše proto, že tu několik týdnů v kuse byla tma a oni tak měli dost času na to, aby si pochutnali na svých obětech. Josh Hartnett a pár dalších přeživších se však rozhodně nechtěli nechat sežrat a pokud k boji o život patří i porcování upríských dětiček sekyrou, tak s tím rozhodně nemají problém. Klikněte si na kótu 8:45.

 

4. Orphan (2009)

Říká se, že děti by se bít neměly, někdy to ale jinak nejde. Třeba v okamžiku, kdy vás chce vaše adoptivní dcera zabít po tom, co se pokoušela svést vám manžela. Na to týdenní domácí vězení a zákaz televize jednoduše nestačí. Hororový thriller Orphan se sice do našich kin nedostal, ale za mořem se mu u pokladen kin celkem dařilo a jeho režisér Jaume Collet-Serra se díky němu dostává k zajímavým projektům (momentálně se motá okolo Akiry). Pečlivě budované napětí vyvrcholí ve finále, kdy maminka pochopí, že si z dětského domova přivedla pod svou střechu prvotřídní svini a že je potřeba s tím něco udělat. Z tehdy dvanáctileté Isabelle Fuhrman jde hodně velký strach.

 3. Tropická bouře (2008)

Tropická bouře je nesourodým filmem plným kultovních okamžiků i hluchých míst. Přepálených postav i nezapomenutelných charakterů. Pokud ovšem něco partu kolem Bena Stillera, tentokrát vylepšenou o mnoho zvučných jmen a tváří, definuje, je to rozhodně překračování hranic. Ať už s pomocí digitálních triků, nebo díky verbální vyřídilce, dějí se prostě v Tropické bouři čas od času šílené věci. A u většiny z nich je hlavní hvězda filmu, režisér a spoluscenárista Ben Stiller. Ať už obleče kabát z vykuchané pandy, hraje dementního Simple Jacka nebo Odhazuje vdál svého adoptivního vietnamského syna, který se při úprku celé bandy z vesnice obrátí proti němu a začne mu dělat mimořádně účinné opichy ramene pidinožíkem. Mnozí z vás budou tvrdit, že odhozením do houštin (technikou, kterou by Stillerovi mohl závodit leckterý koulař) dítě nezabijete. Zřejmě máte svou zkušenost. Nezapomínejte ale na proslulé vietnamské pasti - ostré dřevěné kolíky namatlané lejnem, neviditelné jámy, pasti na medvědy a všudypřítomné miny. Toho chlapce určitě potkala některá z těch věcí. A přiznejme si, že zaslouženě. Za nevinným obličejem se vždy skrývá největší zlo. To už máme od dob Vymítače ďábla nebo Satan přichází zmáknuté. Proto se preventivně mračíme do všech kočárků.

2. Ať vejde ten pravý (2008)

Thomas Alfredson vyrostl v top světového režiséra. Nenápadný švédský filmař se nenechává strhnout k přímočaré hře na efekt, jeho filmy jsou konzistentní, atmosféricky syté a stylově nesmírně promakané, takže z nich těžko vypíchovat jednu scénu (jak uvidíte již brzy v agentském napínáku Jeden musí z kola ven). Na konci své dyrové upířiny Ať vejde ten pravý ale přeci jen k jedné masakrální scéně uvolil - SPOILER - a vzešla z toho bazénová jatka, při nichž kamarádka hlavního hrdiny zle vyřídí tři šikanující spratky. Výsledkem je fanboyovská fantazie, která je tak obrazově i zvukově vynalézavá, že z ní Alfredsonova výjimečnost přímo cáká.

1. Tenkrát na západě (1968) a Tenkrát v Americe (1984)

Sergio Leone uměl vždycky zabíjet děti s jedinečným citem. Zní to zvrhle, ale vlastně to odpovídá skutečnosti. V Tenkrát na západě děti trpí čistě ve prospěch příběhu - nejprve kvůli vyprofilování Henryho Fondy jako bezskrupulózního padoucha, proti němuž je i Satan roztomilým kámošem do nepohody, pak kvůli rozehrání osudového příběhu pomsty s traumatizovaným Harmonikou v hlavní roli.

Ještě o level víc uhrane scéna z Tenkrát v Americe, kdy na chodník padá postřelené tělo nejmenšího člena Noodlesovy party. Tímhle okamžikem skončily (obrazně i reálně) pro hrdiny časy dětské nevinnosti a naplno se rozjel příběh dospělých a často nelítostných chlapáků. Ten ikonický moment je jednak razantním předělem, zároveň i jedním z vrcholů v mistrné gangsterské sáze, která kongeniálně završila Leoneho kinematografii.

A co vaše tipy?