Ježíšek už sice skoro naděluje, ale oficiálně to jsou pořád jen tři dny, co skončil kalendářní podzim. Ohlédli jsme se za ním v tradiční rubrice, v níž rozdáváme červené a černé puntíky, na vás bude s námi souhlasit nebo hlasitě protestovat. Takže... kdo nám padl do oka tentokrát?

Cival

Pochvala: Říká se, že z internetu mizí kvalitní obsah. A říká se to určitě oprávněně. Z části kvůli tomu, že aktuální obchodní modely nefungují tak dobře, aby uživily kvalitní weby a média. Je třeba hledat jiné cesty - přičemž jednou z nich by mohly být dobrovolné finanční příspěvky od uživatelů, kteří vlastně napřímo oceňují, co je jim podsouváno. O úspěšném startu pokusu Františka Fuky na jeho FFFilmu jste už asi četli. A i když je otázkou, jak se mu povede v příštích měsících, kvitujeme tenhle pokus s povděkem. A mimochodem, máme to taky - až jednou třeba přijde krize největší - zkusit? Dali byste nám dvacku měsíčně? :)

Pohlavek: To opravdu přišlo na Saxánu na podzim 150 tisíc platících diváků? Svět je krutej a zlej…

imf

Pochvala: Poslední letošní pochvala ode mne letí malým studiím. LionsGate, Summit, Relativity a spol. Můžete jim nadávat za Stmívání nebo ještě nedávné dojení Saw, ale menší studia se zkrátka chytají šancí, které ta větší nechávají ležet v prachu cesty. Při vší úctě k miliardovým tržbám první pětky (Paramount letos dokonce půjde na miliardy dvě - můžou za to Transformeři a Marvel), bez menší hráčů na trhu bychom asi neviděli Warriora, Zdrojový kód, 50/50 nebo Všemocného. Samozřejmě jsou to perly mezi spoustou ústřelů a béček, ale buďme za ně vděční. V éře sequelů, adaptací a nařachaných blockbusterů jsou to právě tihle prckové, co ostřílenému fandovi mohou uštědřit ránu na solar - tj. překvapit ho ze zálohy nenápadným projektem, který když už nesesbírá ceny, tak alespoň získá sympatie publika.

Pohlavek: V kinech přibývá reklamy a ubývá diváků. Toho jste si dost možná všimli už před krizí. Dalším jejím dopadem je absence letošní Filmánie - prosincové akce, kdy se celý týden chodilo do multiplexů, ale i některých menších kin, za symbolickou padesátikorunu. Letos na podobnou charitu zjevně nezbyly peníze, ačkoliv se majitelé kin vždy v rozhovorech oháněli tím, že vzhledem k narvaným sálům ve skutečnosti vydělali víc (na občerstvení a jiných bokovkách). Zjevně to zase takové terno není, takže si frenetické shánění dárků na poslední chvíli můžete v kině zpříjemnit jen za plnou cenu. Včera jsem byl na Mission: Impossible IV a ta hrstka diváků, krčících se v horním levém rohu sálu, byla smutnou ukázkou toho, že ani Tom Cruise a spousta akce nevylákají Čechy z nekonečných front v Tescu. Alespoň že kinaři od nového roku nezdraží. Samo o sobě to však davy do kin nepřiláká a právě absence nadstandardních akcí, festivalů (Palace Film Festival se letos taky nekonal, což je sice logické, protože Palace už neexistuje, ale Cinema City se zjevně neobtěžovalo tuhle díru v dramaturgii zalepit) dává lidem o důvod víc, proč smrdět doma u televize. Velká škoda.

KarelR

Pochvala: No, zas tak dlouho to netrvalo. Když před pár lety poprvé udeřily Blu-raye, šla do nich jen klasická hrstka sběratelů, která průkopnicky toužila po tom nejlepším, co může trh nabídnout. Až letošní rok se ale dá označit za nějaký přelom v prosazení tohohle formátu u nás, protože ceny i nabídka titulů došly do fáze, kde už se vyplatí přejít na modrou. Koupě nějakého toho přehrávače již nevypaluje díru do kapsy, Playstation 3 je čím dál tím levnější (a vyplatí se i kvůli boží nabídce nových her), co je ale hlavní, zlevnily se samotné Blu-raye. Na Pána prstenů nebo Star Wars sice musíte pečlivě šetřit, od podzimu si ale můžete pořídit solidní blůčka za nádherné tři stovky. A nemyslím teď disky s akčňáky ze třetí cenové, ale nefalšované pecky jako Království, A-Team, Sám doma nebo Zelený sršeň, které jsou za zmíněnou cenu k mání hned v několika internetových obchodech. Blu-ray sice laciná DVDčka jen tak nenahradí. Letos by ho ale mohl pod stromečkem najít zatraceně velký počet filmových fandů, za což si čeští distributoři zaslouží obrovskou pochvalu.

Pohlavek: Konce seriálových sezón byly vždycky ošemetné. Nikdo totiž nechtěl v nabité konkurenci riskovat, že do roka přijde o diváky, a tak seriáloví scenáristé často vymýšleli hodně zákeřné finiše. V poslední době se ale začíná šířit nepěkný nešvar, který vyvrcholil u závěrů Boardwalk Empire (první série) a Homelandu. Tyhle televizní projekty, které jsou víc než klasické seriály koncipované jako dvanáctidílné minisérie, totiž začaly také hrát na „odkládací kartu“. To znamená, že do vás tvůrci perou celkem jasně nalajnovaný příběh s příslibem nabitého finále, aby v poslední epizodě uhnuly z vyšlapané cestičky. A místo úderného finiše naservírovali utahaný polokonec, který místo uspokojivého zakončení s menší vějičkou na pokračování jen rozkopne obří dveře do další série. Je dost otravné a nešťastné, takže doufejme, že se toho nechytnou další seriály a tvůrci pochopí, že kvalitní a alespoň zčásti definitivní finále láká na další epizody mnohem víc.

Mr. Hlad

Pochvala: Tentokrát to bude hodně opožděně. Mr. Hlad se totiž do IMAXu podíval až teď, ale i tak chválit musí. Tintinova dobrodružství Stevena Spielberga jsem si na opravdu velkém plátně užil napodruhé ještě víc než na novinářské projekci, ale teprve čerstvá Mission: Impossoble - Ghost Protocol ukázala, proč má smysl čas od času na pražskou Floru zajet. S výškami mám celkem problém, ale vylézt na balkon nebo se podívat z rozhledny zvládnu bez větších problémů. Ovšem scéna, v níž Ethan Hunt leze po nejvyšší budově světa a kouzelné rukavice vypovídají službu, mě málem donutila vyhodit páteční oběd na chudáky o řadu níž. Takže jo, tohle kino fakt není jen pro pozéry a pokud s ním tvůrci počítají už při natáčení, je zážitek z filmu opravdu maximální. A fajn je i fakt, že ty lístky nestojí o moc víc než vstupenky do normálního multiplexu.

Pohlavek: Pohlavek zamíří do domácích vod k tvůrcům českých thrillerů. Za posledních pár let se nám tu vyrojilo hned několik zajímavých režisérů a filmů, které svými kvalitami v evropském kontextu obstojí. Zkrátka vyrazit si do kina na něco z domácí tvorby už neznamená dávat v sázku svoje duševní zdraví. Ty průměrné až podprůměrné filmy sice pořád převládají, vyložené zlo se však už objevuje spíše sporadicky. Problém je v tom, že někteří filmaři začali mít velké oči a nejspíš si řekli, že „když to zvládne Hollywood, zvládnu to i já“. Na začátku devadesátých let se tak zesměšnili tvůrci filmů jako Cesta peklem nebo Nahota na prodej. Teď se o akčnější a thrillerovou polohu pokoušeli třeba druzí Bastardi nebo Hranaři. To ale nikomu nedošlo, že Tomáš Magnusek fakt nemůže hrát akčního hrdinu a že dobře padnoucí sako neudělá z českého herce stylového drsoně typu Roberta De Nira? Natočit thriller chce peníze nebo talent. Ale hlavně to chce zůstat nohama na zemi a nehrát si na středoevropský Hollywod, když na to nemám. Tyhle pokusy jsou totiž přinejlepším srandovní.

st39.6

Pochvala: Hernímu průmyslu. Jedná se sice o dlouhodobý trend, na který lze poukázat prakticky kdykoliv, tento podzim mi to ale obzvlášť nedá: "filmovost" některých herních titulů mi totiž často dělá větší radost než Hollywood. Výborné hlasové obsazení a scénáře, které nejsou jen o odkecání toho nejdůležitějšího, ale je z nich cítit jistá uvolněnost a snad i drzost; skvělá hudba, stále se zlepšující grafika, která umožňuje vykreslovat drobné nuance ve výrazech postav i ohromující celky rozlehlých lokací ... i ti méně znalí (mezi které se, prosím pěkně, hlásím) hráči už asi pochopili, že mluvím především o novém Call of Duty a Uncharted. Sice se z nich absolutně vytrácí možnost nějaké volby a příběh je přesně nalinkovaný, ale i v tom se může skrývat kouzlo - právě proto, že si člověk při jejich hraní připadá jako při sledování předraženého blockbusteru. Vývojáři si občas dovolují neskutečné akční sekvence, kterým se vyrovná už máloco a možnost být částečně jejich divákem a částečně se jich zúčastnit ve mě probouzí pocit upřímné radosti, která mi dokonce vykouzlí dětinský (a značně natvrdlý) "júúúú" výraz ve tváři. Největší akční tituly se letos podařily neskutečně a já jim za tyhle "filmové zážitky" děkuji. Utvrzují mě navíc v pocitu, že filmové adaptace podobných frančíz jsou naprosto zbytečné. Jsou totiž odsouzeny k tomu, aby diváka zklamaly.


Pohlavek: České televizi za Souboj seriálů. Je naprosto jasné, že se jednalo jen o projekt, jehož snahou bylo spíše upoutat pozornost, než přinést něco opravdu zajímavého a nového - u veřejnoprávní televize obzvlášť smutný fakt. Asi jsem konzervativní a včerejší, ale stále žiju v domnění, že by mělo veřejnoprávní médium fungovat přesně opačně: mělo by vyčíhnout pořádné seriálové projekty, které by se jinde možná neuchytily a zpracovat je nezávisle na tom, co si o nich myslí potenciální diváci. Takhle padla volba na tu nejhorší instituci: na konzervativní diváky, kteří jsou zvyklí na jistoty jako Růžová zahrada, Nemocnice na kraji města, Velmi křehká rodinná pouta a podobné sterilní sračky, kterých jsme se za ta léta u televizorů ještě, světe div se, nestačili přesytit, a tak chceme další. A volba pak padá na to, na co padá. Navíc bez jakékoliv vize, jak by se seriál mohl vyvíjet, co by se v něm mělo dít dále. Souboj seriálů byl hloupý nápad. Místo něj se měli dramaturgové rozhodnout pro nejzajímavější seriály a natočit je i při hrozbě nižší sledovanosti. Alespoň by se objevilo něco čerstvého. Takhle zůstává seriálová tvorba České televize usmrkaným ničím. Ještě že tu máme boží Terapii od HBO, první a snad ne poslední vlaštovku přejímání cizojazyčných formátů. Chci Californication! Třeba s Hanákem. Jen s českým názvem bych si nevěděl rady.

A co zklamalo a nadchlo vás?