Splácíme resty z MZ Live. A při příležitosti premiéry chváleného Huga nahlédneme spolu s imfem a Civalem do filmografie legendárního režiséra. Co nás v ní přitahuje nejvíc?

V.I.M.: MARTIN SCORSESE V ROLI PRŮVODCE AMERICKÝM FILMEM

10. Alice už tu nebydlí (1974)

Kariéra Martina Scorseseho je obecně spojována s filmy o gangsterech, případně s životopisnými dramaty o velkých a kontroverzních osobnostech. Ve svých začátcích v roce 1974 si však vyzkoušel i jedno takové usedlejší psychologické drama s nádechem romance. A povedlo se mu minimálně stejně dobře jako jeho slavnější filmy. Alice už tu nebydlí je příběh ženy, která se snaží přežívat v nefungujícím manželství, celý den se stará o rodinu a o byt a jednoho dne jí došlo, že tak nějak zapomněla na sebe sama a na to, že kdysi chtěla být zpěvačkou. Po smrti manžela se tedy rozhodne začít znovu a po pár nevydařených pokusech zakotví v americkém zapadákově a začne pracovat jako servírka. Není to život, který si vysnila, ale časem zjišťuje, že mít obyčejnou práci a okolo sebe přátelské lidi je možná víc, než si kdy vůbec mohla přát. V tomhle čitelném drámu výtečně fungují jak romantické, tak i dramatické momenty, Ellen Burstyn dostala za hlavní roli Oscara, Kris Kristofferson srší chlapáckým charismatem a celé je to na Scorseseho jemné, sympatické a vlastně úplně jiné, než by člověk čekal. A hodně fajn.

9. Gangy New Yorku (2002)

Co natočíte, když se začnou mafiánské filmy publiku zajídat? Jdete dál do historie, do dob, kdy New Yorku vládly gangy. Úvodní jatka irských drsňáků naznačí mnohé. Tenhle film je víc o dobové výpravnosti a hereckých hvězdách, než o velkém poselství. Daniel Day-Lewis sice hrdě nese odkaz Scorseseho dvorních herců (DiCaprio by chtěl být novým De Nirem, ale Day-Lewis ho deklasuje jedním pohybem obočí). Byl to náramný velkofilmový důkaz toho, že režisér s nejhustším obočím má co říct i v novém tisíciletí a zároveň příklad filmové evoluce. Nic není jako dřív, syrovost filmové řeči a naléhavost scénáře nahrazují technická pozlátka a děj nevychází z postav, které jsou degradovány na pouhé figurky uvízlé v soukolí dějin. Díky bohu za Day-Lewise. Jeho Řezník je výjimkou z rečeného a zasloužil by Oscara stejně jako Daniel Plainview z Až na krev. Nádherně vyšinutý a brilantně zahraný charakter, který ve Scorseseho filmu nesmí chybět. Dokonce mu snad i odpustíte, že v úvodních jatkách zařízne Liama Neesona. Bylo to na férovku a tváří v tvář školenému mistrovi v bourání prasat musí občas kapitulovat i rytíř Jedi a lovec vlků.

8. Špinavé ulice (1973)

Když se pár měsíců po útocích z 11. září na Oscarech skládal hold New Yorku, v oslavném sestřihu samozřejmě nemohly chybět Špinavé ulice - film, který se sice nepočítá mezi Scorseseho nejslavnější opusy, ale o to důležitější byla jeho historická úloha. Jako jeden ze zásadních vývojových stupňů totiž dokumentuje, jak se z kožených podmínek starého a strnulého amerického filmu rodil tzv. Nový Hollywood. Řádí tu nespoutaní hrdinové ulice, co mluvili jak jim zobák narostl a co pro ránu (a pro soulož) nešli daleko, navíc v dravém podání režiséra, jenž měl dokonalý přehled o evropské kinematografii i zámořských klasicích - to byl tak trochu milník. Takhle totiž diváci americká velkoměsta neznali. A když teď dostali nespoutaně ostrou story s mladými raubíři De Nirem či Keitelem, musel jim i levný, leč vynalézavě zrežírovaný snímek utkvět v hlavě. Z tohohle vývojového mezistupně se pak zrodily pecky jako Mafiáni, Casino či Taxikář. Takže s úctou, pánové, s úctou.

7. Král komedie (1983)

De Niro - Scorsese. Tandem, který ani mnohonásobná spolupráce s Leem DiCapriem nemůže zastínit. Obě dvě postavy Nového Hollywoodu - jeho kreativní tahoun a jeho tvář - spolu totiž pracovali tak dlouho, že se potkali jak na tvůrčím vrcholu, tak i v obdobích maximálního odhodlání a rozpuku. Král komedie sice nespadá ani do jedné kategorie, ale pořád jde o jednu z nejpřínosnějších reflexí médií na stříbrném plátně. Psychologická satira o poblázněném snaživém komikovi, který se chce prorvat před kamery a pobavit svými živými skeči, je velmi podnětnou glosou naší doby, tepající do posedlosti patnácti minutami slávy. De Niro tu exceluje jako pošuk, co to se sněním přeci jen přehnal, protihráče mu logicky dělá slavný filmový a televizní komik Jerry Lee Lewis. A i když je to podívaná na první pohled ne tak chytlavá, o to déle rezonuje.

6. Mys hrůzy (1991)

Ne vždycky šel Martin Scorsese po Oscarech. Někdy mu stačilo natočit čistý žánrový kousek jako Mys hrůzy. Remake slavného thrilleru se řadí mezi těch několik málo filmů, jejichž nové verze jsou lepší než ty původní. Nic proti souboji Gregoryho Pecka a Roberta Mitchuma ve dvaašedesátém, Robert De Niro je ale přeci jenom tak trošku jiná liga. Potetovaný mukl Max Cady je plný oprávněné nasranosti a za svým cílem – zničit rodinu advokáta Sama Bowdena - jde s ještě větším nasazením než Terminátor po Sáře Connorové. Cady je jednou z životních rolí Roberta De Nira. Od prvního okamžiku, kdy se objeví na scéně, je každému jasné, že s tímhle člověkem by se o poslední kousek čokolády hádat nechtěl. Už od začátku, kdy se Cady jen potutelně usmívá a nechává vyděšeného Bowdena trpět především psychicky, by se napětí dalo krájet a prodávat po balíčcích, ale ve chvíli, kdy tenhle magor přejde do frontálního útoku, jde z De Nira strach jako snad nikdy. A je jedno, jestli se pokouší povraždit jednu typickou americkou rodinku, nebo jen vyjíždí po nezletilé dceři svého protivníka. Mrazivý film, s virtuózní režií, která stylově evokuje leccos z Hitchcocka, a dokonalý příspěvek do thrillerového žánru.

5. Mafiáni (1990)

Je to otřepaná fráze (tak otřepaná, že ji možná použije i některý z mých kolegů), ale pokud byste měli vidět jeden Scorseseho film, budou to právě Mafiáni. A udělejte si k nim dobrou večeři. Ne že by ten film byl nějak přehnaně dlouhý, má zdravých 146 minut, ale během jeho sledování několikrát dostanete hlad. Viz níže uvedená scéna. Mafiáni jsou ultimátním gangsterským eposem, kronikou celé éry italské nadvlády nad ulicemi, jak ji sleduje utřinos Henry (Ray Liotta). Scorseseho elán se tu odráží od předlohy Nicholase Pileggiho a servíruje filmařskou ekvilibristiku, epické herecké výkony na počkání (Robert De Niro, Joe Pesci, Paul Sorvino) a hlavně neuvěřitelně široký záběr. Film působí spíš jako minisérie a vypravěč Liotta vás zavede do nejsmrdutějších zákoutí i nejnaleštěnějších míst ve městě. Prostě všude tam, kde je gangster polobohem čekajícím na svůj neodvratný pád. I mafiánské filmy mají své klany… fandíte spíš Kmotrovi nebo Mafiánům? Oba portréty italsko-americké mafie mají čím svádět. Scorsese ale dost možná vyhrává nad Coppolou tím, že gangster-vypravěč tu působí skoro až láskyplně, když vypráví o svojí práci snů, na kterou se nechytá ani prezident USA. Tenhle děsivý podtext filmu rázem přidává tisíc dalších vrstev.

4. Poslední pokušení Krista (1988)

Ačkoliv dnes může Ježíš Kristus v South Parku boxovat se Satanem nebo vést v Haroldovi a Kumarovi v nebi cool klub, nebylo tomu tak vždycky. Martin Scorsese se ale rozhodl v Posledním pokušení Ježíše Krista udělat z něj ne symbol, ale člověka. Přidal trochu skepse, malinko zdravé logiky a hlavně pohled filmaře, který se nebál zabývat se tématem, jež bylo do té doby pro spoustu jiných tabu. Scorseseho Ježíš chybuje, váhá a rozhodně to není takový nudný šášula, jak nám ho občas servírují církve, ale je právě o to zajímavější. Režisér tímhle přístupem samozřejmě naštval v roce 1988 hodně lidí, ale stálo to za to, protože natočil jeden ze svých nejzajímavějších filmů a definitivně potvrdil, že je hodně laciné koukat se na něj jen jako na tvůrce gangsterek a filmů, ve kterých hraje Robert De Niro.

 3. Zuřící býk (1980)

Černobílá klasika o tom, že nic není černobílé. Ani box se svými pravidly, ani život s jejich absencí. Brutálně upřímný medailonek boxera střední váhy Jakea LaMotty nemlátí naprázdno ani po třiceti letech. De Niro kvůli roli ztloustnul, nechal si přerazit nos (v podstatě žádná rána ve filmu není hraná a platí to i o scéně, kterou jsme vybrali pro ilustraci) a vystřihnul životní příběh chlápka, kterému byste na sklonku jeho života nedali korunu. Dali byste mu celej svůj plat. Rocky že na tom byl blbě? Zuřící LaMotta si nechával v ringu dělat z hlavy kovadlinu a šel znovu a znovu proti bucharům svých soupeřů. A pak i proti zdi civilních problémů, jež téměř vždy souvisely se ženami - jediným protivníkem, se kterým si LaMotta nevěděl rady. Nenechte se odradit absencí barvy ve filmovém materiálu, tenhle příběh je pestrý až až. Byla by škoda ho nechat jen salónním intelektuálům a studentům charakterního herectví.

2. Taxikář (1976)

Scorsese natočil spoustu legendárních filmů, tou největší a nejuznávanější klasikou je však nejspíš právě Taxikář. V roce 1976 šlo o dílo, které doslova posadilo na zadek celý svět. Temný, drsný a brutální film dnes už nejspíš nikoho šokovat nebude, rozhodně je na něm však vidět, že před pětatřiceti lety z něj mohli konzervativnější diváci odcházet s hodně nepříjemným zážitkem. A přitom je to normální příběh o chlapíkovi, který hledá lásku, dobro a obyčejný život. Tím chlapíkem je bohužel lehce vyšinutý Robert De Niro, jenž si z Vietnamu přivezl solidní trauma, nemůže spát a živí se tím, že po nocích jezdí s taxíkem a přes den chodí do pornokina. Taxikář Travis Brickle je fascinující postava obklopená lidským zlem, anonymním hnusem New Yorku a dostatkem problémů na to, aby mu z toho začalo trochu hrabat. Závěrečný boj za správnou věc je jen dokonalým a brutálním vyvrcholením důsledků všeho, co se Bickelovi během předchozí hodiny a půl stalo. De Niro si tuhle tikající bombu vyloženě užil a patří v jeho bohaté kariéře k tomu nejzajímavějšímu. Způsob, jakým Scorsese a scenárista Paul Schrader zachytili tlející atmosféru nočního New Yorku a tematizovali tím všechny možné bolesti soudobé civilizace, je opravdu výjimečný.

1. Casino (1995)

Scorseseho opus magnum. Mistrovské završení spolupráce s Robertem De Nirem a Joem Pescim. A přetavení všech těch mafiánských báchorek a studií chlapských duší, které si představy o zákonu ohnuli k obrazu svému, v ultimátní kroniku z nablýskaného světa velkých peněz. I světa lesklých šperků, krásných žen a vždy dobře namazaných svěráků, do kterých se dá kdykoliv narvat hlava nějakého vychytralého týpka, co si chtěl z casina odnést příliš mnoho peněz. Výpravná freska o tom, jak to chodilo v Las Vegas a jak se dalo od sázek na koníčky dostat na společenský vrchol, je dokonalá po všech stránkách. Scorsese tu předvádí absolutní vrchol filmového řemesla, když film hned zkraje roztáčí do nevídaných obrátek (Casino je pomníkem Scorseseho dvorní střihačky Thelmy Schoonmaker) a na vlně těch správných hudebních fláků a s citem pro vedení herců (životní role Sharon Stone!) tlačí tuhle nelítostnou podívanou do zlatého fondu. Veledílo s přesahem, co se neokouká.

Tak a teď si doplňte to, co jste zatím ještě neviděli.