Baví vás noblesa a elegance, s jakou šermíři obvykle tasí kordy? Chcete oldschoolovou klasiku namísto nového andersonovského pojetí Tří mušketýrů?

Naservírujeme vám s Hladem, durem i imfem patnáctku velkých tipů a k tomu průběžne i odkazy na několik dalších bijáků, v nichž se řádilo s kordy nebo maximálně s tenkými šavlemi. A vy si vyberte, čím si zpříjemníte příští večery... Á propos, vyložené sračky i chvilkové záblesky jsme vynechali. Jde nám o poctivé šermířské fláky se vším všudy.

Tři mušketýři I. a II. (1973 a 1974)

Kde jinde začít než u nejčastěji adaptované šermířiny? Ještě víc než třeba u King Konga tady platí, že každá divácká generace má právo na svou vlastní verzi… a že jich bylo! I těch povedených. Fajnšmekři a znalci němého filmu samozřejmě musí vytasit černobílé Tři mušketýry, ve kterých svými kousky udivoval legendární skokan-komediant Douglas Fairbanks. Naši tátové zase vyrůstali na francouzské dvojdílné adaptaci z roku 1961 s hodně rázovitou partou šermířů (a s Gepardem Barraym v hlavní roli).

Většina mladších diváků ale musí mít logicky nejblíž k dvěma hravým kostýmním podívaným režiséra Richarda Lestera. Výpravné, vtipné, romantické a zároveň v některých pasážích osudově mrazivé zpracování Dumasovy klasiky se mohlo opřít o skvělý casting i bohaté zázemí rozsáhlé mezinárodní koprodukce. Výsledek je esencí moderního filmového dobrodružství, které odmítá stárnout. Je to prostě číslo jedna. Verze s Charlie Sheenem, hvězdně obsazený Muž se železnou maskou nebo kung-fu Mušketýr bohužel vyzněly jako plivnutí do prázdna. A nejspíš i na trikově nabubřelou show Paula W. S. Andersona se rychle zapomene.

Soupeři (1977)

Strhující film o dvou důstojnících napoleonské armády, kteří jeden na druhého útočí v nelítostných soubojích. Jejich spor přitom začal maličkostí… ale vyvinul se v nenávist tak ryzí, jak jen to jde, v posedlost, která ovládla životy obou mužů na tři dekády. Jejich soubojů uvidíte několik. A ačkoliv dnes už neoslní dynamikou a choreografií, jméno režiséra Ridleyho Scotta, věčného vizuálního kouzelníka, naznačuje, že je na co koukat. Skvostně podaný chlapácký svár mezi Harveym Keitelem a Keithem Carradinem mezi diváky stále nabírá na oblibě. Pokud si ho chcete užít kvůli šermířským soubojům, neočekávejte v nich ani tak efektnost, jako spíš maximální pocitový, ba až existenciální prožitek.

Černý tulipán (1964)

Francouzský Robin Hood? Zorro mstitel? Nebo snad Temný rytíř z 18. století? To je asi vcelku jedno. Tenhle naoko černý, prakticky však velmi „barevný“ hrdina starosvětského dobrodružství má z každého něco. Ve filmu to s ním ale není vůbec jednoduché. Jako maskovaný bandita zatápí bohatým a přeje chudým, v civilu ale žije spořádaný život jako hrabě Gulillaume de Saint Preux. S dvojí identitou je ale konec, když Černého tulipána zraní na tváři – naštěstí může na scénu nastoupit jeho neotesané dvojče… a pak se teprve začnou dít věci. Rozverná, ale zároveň na historické události napasovaná dobrodružná jízda oplývá špičkovou šermířskou akcí, humorem a samozřejmě krásou slečen ze země galského kohouta. A Alain Delon ve dvojroli podlamuje ženám kolena, přestože ty černé a bílé kostýmy utlumily pronikavost jeho modrých očí. (Cival)

Hrbáč (1959)

V rámci dobrodružných filmů, kde se nešermuje obrovskými meči, ale používají se elegantnější a lehčí zbraně, je Hrbáč absolutní a léty prověřenou klasikou. A celkem jednoduše se na něm dá ukázat vše zajímavé, co tenhle žánr nabízí. Máme tu velký dobrodružný příběh, chrabrého hrdinu, záporáka prolezlého zlem až na kost, souboj o čest, krásné (a pochopitelně bezbranné) ženy a Jeana Marais, jehož obličej si člověk spojuje s podobnými filmy už tak nějak automaticky. Tady si zahrál mladého šlechtice jménem Lagardere, jenž byl svědkem vraždy Filipa de Nevers. Umírajícímu příteli slíbil, že se postará o jeho dceru, což také splnil, ale jako bonus se také po patnácti letech vrátil v přestrojení do Paříže, aby srovnal účty se zákeřným Gonzagou. Hrbáč funguje i po více než půl století, protože Jean Marais ani ostatní herci se tehdy nebáli do toho pořádně šlápnout a prováděli věci, které by jim dnešní pojišťovny nejspíš nedovolily. Akční scény, souboje i honičky na koních tak mají pořád to kouzlo a švih, jaký měly tehdy. Mimochodem, dost se povedla i nová verze z roku 1997 s Danielem Auteuilem.

Fanfán Tulipán (1952)

Podobnou hvězdou, jakou byl Jean Marais, měl tenhle žánr i v Gérardu Philipovi. Ten sice zemřel už v roce 1959, přesto se stal legendou. Ne že by natočil tolik dobrých filmů a měl takový talent, ale stačila mu jedna jediná postava k tomu, aby se na něj nezapomnělo. Dnes si ho téměř nikdo nepamatuje jinak než jako Fanfána Tulipána, který se nechal naverbovat do armády, aby se nemusel ženit. A také uvěřil předpovědi, že si jednoho dne vezme královu dceru. Fanfán Tulipán je snílek, naivka a dobrodruh, kterému nelze nefandit, takže i když se většinu času chová jako zamilovaný blbeček, je to obrovský sympaťák. Žádná pomsta, žádné staré křivdy, prostě jen šermování, blbnutí, humor a totálně pohodová podívaná. Remake s Vincentem Perezem a Penélope Cruz doporučujeme ignorovat.

Cartouche (1962)

Úplně opačný problém než Gérard Philipe má Jean-Paul Belmondo. Natočil tolik slavných a dobrých filmů, že se na některé občas zapomíná. A vyzkoušel si i šermovačky. Cartouche vychází ze skutečných událostí a vypráví o stejnojmenném chlapíkovi, jenž byl na začátku osmnáctého století něčím jako francouzským Robinem Hoodem. Kradl, užíval si života, rozdával peníze chudým, kteří ho za to milovali, a pil krev šlechtě. V roce 1721 byl však popraven. Film není žádné životopisné drama a režisér Philippe de Broca (dělal s Belmondem třeba i Muže z Ria, Muže z Hongkongu nebo Muže z Acapulca) místo toho natočil dobrodružný romantický příběh, kde ze zločince udělal absolutního sympaťáka, který prudí bohaté, užívá si svobody, balí Claudii Cardinale a vůbec je s ním docela velká sranda.

Ruy Blas (1947)

Protože je Jean Marais tím nejzásadnějším hercem šermovacích filmů, dáme si sem ještě jeden jeho kousek - možná trošku méně známý než Hrbáč, ale i tak stojí za pozornost. Ruy Blas je sice francouzsko-italský film, ale jeho děj se odehrává ve Španělsku. Tehdy se prostě šermovalo všude. Ruy Blas je mladý chudý student, který se stane důležitým kolečkem v plánu Dona Salusta. Ten byl poslán do vyhnanství za to, že svedl královninu komornou a rád by se vládkyni Španělska pomstil. Rozhodne se tedy Blase, jenž je do královny zamilovaný, vydávat za svého příbuzného a až šéfová země jeho lásku opětuje, čeká ji krutý pád. Randit s chudým studentem totiž tehdy zrovna cool nebylo. Ruy Blas je klasickým zástupcem svého žánru, takže čest tu není jen prázdné slovo, úcta k dámám může cyniky rozesmívat a akční scény jsou možná sice pomalejší než to, co Michael Bay předvádí v Transformerech, ale zase se v nich jde na dřeň. A Jean Marais do nich rozhodně skáče naplno, protože kaskadérským dvojníkům nikdy moc nefandil. Koneckonců, při natáčení se málem utopil.(Mr. Hlad)

Nedočkali jste se své srdcovky? Pravděpodobně na vás čeká v druhém dílu tohoto článku, jenž vyjde v pondělí po poledni... a budou v něm jak další americké, tak i trochu exotičtější tituly.