A je tu pokračování článku, ve kterém jsme chtěli zmapovat nejvýznamnější šermířské bijáky. Tedy filmy, kde se kordy nekříží jen náhodně nebo letmo, z dlouhé chvíle, ale dva hrdinové tu o sebe poctivě cinkají zbraněmi, jak kdyby šlo o jedinou podstatu jejich vzletných životů (což je nezřídka i pravda). A výsledný film je lepší než Kapitán Alatriste...

Fajnšmekři do tohohle elegantního umění samozřejmě vykutají z hlavy spoustu scén, které zpestřily nebo dokonce osudově podtrhly příběh vedený primárně trochu jiným směrem. Zásadní souboje totiž pamatujeme třeba z Misie, jako finálové rozhřešení z Nebezpečných známostí i Valmonta, nebo jako atraktivní kulisu ke Královně Margot či k jiným, povětšinou historickým produkcím. Své samozřejmě poznaly i české pohádky, třeba S čerty nejsou žerty i Princezna se zlatou hvězdou na čele (všimněte si, jak sveřepý výraz má Pepíček Zíma). Kapitolou pro sebe sama je pak souboj z Rob Roye, který progresivně postavil rapír proti dvakrát tak většímu kusu kovu, což jsme kvitovali v jednom z MZ Live jako top chlapácký svár v historii kinematografie.

1. ČÁST ČLÁNKU ZDE!

Ale teď už k dalšímu čistě šermířskému nášupu:

Zorro: Tajemná tvář (1998)

Souboje na život a na smrt a boj proti zlu probíhaly i v Americe. Zorro se objevil ve spoustě filmů, ale v roce 1998 se mu dostalo opravdu luxusní péče. Téměř stomilionový rozpočet, za kamerou Martin Campbell, v hlavních rolích Antonio Banderas a Anthony Hopkins a z pozice producenta to všechno hlídal Steven Spielberg. Tohle se prostě muselo povést. Příběh mstitele, který chrání chudé a bojuje proti královskému místodržícímu a jeho vojákům, je samozřejmě svižnější, akčnější a modernější než ostatní filmy v tomhle výčtu, ale rozhodně jde v jejich stopách co se týče stylovosti a romantiky. Martin Campbell dobře míchá efektní výbuchy, rychlé souboje, hlášky i záběry na tehdy neokoukanou ale zatraceně pěknou Catherine Zeta-Jones. Zorro: Tajemná tvář je jedním z vrcholů dobrodružného žánru konce devadesátých let a těch třináct roků není zas tak dlouhá doba na to, aby film ztratil svoje kouzlo. Pořád to šlape na jedničku. (Mr. Hlad)

Scaramouche (1952)

Americký původ byste tu asi netipovali. Za mořem ale jsou holt dějinně handicapovaní, takže romantické cinkání kordů je pro ně výhodnější inscenovat v Evropě. Scaramouche vypráví o sympaťákovi Andrém Moreauovi, který se nemíní vyrovnat s tím, jak zahynul jeho přítel a zatouží po pomstě. Jejím terčem má být zavilý markýz de Maine. Vyzvat jej na souboj, to ale není jen tak. André nejdřív musí získat adekvátní „skillz“, jak říkají šermíři z ulic Bronxu. A právě v tomhle mezidobí se mu stane vlastní divadelní maska Scaramouche…už pochopitelně bez ní podstoupí hlavní hrdina rozhodující souboj, jenž je vyvrcholením poctivého tréninku a dlouhodobého soustředění. Jak můžete vidět na videu z finále, Scaramouche vás vrátí do časů, kdy museli šermíři desetkrát změnit kulisy, proběhnout celou dekorací tam a zpátky, vystřídat všechny možné emoce spojené s ohrožením i převahou a hlavně sázet na eleganci spíš než na účelnost. Holt stará škola.

Filmy Errola Flynna

Bez tohohle atleta-komedianta by šermovačky na filmovém plátně nikdy nebyly takové, jaké je dnes známe. Původem Australan Errol Flynn skotačil v tolika dobrodružných filmech, že by i Russell Crowe s Liamem Neesonem zbledli závistí a šli si zpátky číst slabikář. Řádil v několika pirátských jízdách, divočil jako Robin Hood, akční byl i jako Don Juan, Vilém Tell nebo Kapitán Blood. Nejsympatičtější na těchhle legendárních kouscích je to, že z nich pořád nevyprchala šťáva – a i víc jak padesát let staré sekanice pořád mají švih. Zkuste jít do nich.(Cival)

Černý korzár (1976)

Kabir Bedi máchal masivním mačetomečem už v Sandokanovi, ale ve stejném roce jako legendární televizní seriál přišla do kin adaptace dalšího románu Emilia Salgariho (a se stejným režisérem a Carole „Mariannou“ André v roli hrdinovy vyvolené). Emilio di Roccabruna alias Černý korzár používal subtilnější rapír a proslul jako nejlepší šermíř karibské oblasti. Určitě by dal lekci i kapitánu Jacku Sparrowovi či Willu Turnerovi, o houfech dalších šermujících bukanýrů nemluvě (včetně Terence Hilla, který si Černého korzára zahrál o 5 let dříve a dokázal, že kromě koltů a pěstí ovládá zručně i kord).

Pan Wolodyjowski (1969)

Šermovalo se samozřejmě nejen „na západě“. I východní Evropa má své mistry meče, schopné kohokoli probodnout nebo naporcovat dřív, než byste řekli Sienkiewicz. Nejzručnějším „slovanským“ šermířem byl polský šlechtic Michal Wolodyjowski (v podání Tadeusze Lomnického resp. Zbigniewa Zamachowského), působící ve druhé polovině 17. století. Vzrůstem malý, ale připravený kdykoli nervózně zacukat knírem a předvést posměváčkům, že „šikovný“ v tomto případě souvisí s kucháním. Jak bylo v té době v našich končinách zvykem, šermoval šavlí, což se mu osvědčilo jak proti kozáckým (Ohněm a mečem), tak proti švédským (Potopa) či tureckým (Pan Wolodyjowski) čepelím. Po boku s věrným Ketlingem a pro lásku ke kněžně Drohojowské (polská sexbomba Barbara Brylská) či pozdější manželce Bašce (Magdalena Zawadzká) hojně svlažil polskou zemi nepřátelskou krví.

 

Sluha Jeho Veličenstva (2007)

Já vím, nikdy jste o něm neslyšeli. To bude tím, že nekoukáte na nové ruské historické filmy. Jenomže existují, jsou výpravnější než ty americké a šermuje se v nich ostošest. I v Sluhovi Jeho Veličenstva, odehrávajícím se během války cara Petra Velikého se Švédy na počátku 18. století. Ruský bojovník Voronov (Alexandr Bucharov, známý i z fantasy Volkodav) se dá dohromady s vyhnancem Charlesem de Brezem a jejich putování válečnou krajinou se rychle mění v dokazování, že se ruská šermířská škola vyrovná té francouzské. Dobrá režie a pěkná bojová choreografie dělá z filmu lahůdku pro ty, kdo před novými Třemi mušketýry upřednostní oldschool dobrodružství. A vyplatí se hodit okem i na 1612: Kroniku smutných časů o ruském mladíkovi, kterého pro válku s polskými okupanty vytrénuje španělský mistr meče. (duro)

Tajemství meče (1991)

Televizní drama z prostředí šermířské školy bylo kvůli účasti Erica Robertse nešťastně považováno za akční béčko. Ve skutečnosti se jedná o příběh mlčenlivého podivína Maxe, který přijme místo údržbáře v šermířské škole Alexandra Villarda (Eric Roberts). Ten učí své žáky klasickým systémem "všechno nebo nic" a nutí je vítězit silou, nikoliv taktikou. V průběhu děje zjišťujeme, že Maxova duše je obtěžkána vinou a jeho stárnoucí ruce umí ovládat nejen hadr na podlahu. Když opráší své šermířské schopnosti, začne lézt Villardovi do zelí a naučí sličnou Erin (Mia Sara) pár triků, díky nimž vítězí nad spolužáky, co jí balí z pozice "vyšší moci". Villard samozřejmě podobné taktiky nestrpí a tak se rychle schyluje k velkému duelu, ve kterém cvičné kordy nahradí ty opravdové. Není to velké dialogové umění, ale mladí herci neurazí a ti staří uhrají i celkem průhledné postavy. Nudný sportovní šerm je tu ovšem podán celkem adrenalinově a korunu tomu dává velké finále, trochu připomínající šermířský duel z poslední Brosnanovy bondovky Dnes neumírej. (imf)