Po prázdninové přestávce se vracíme s naší velkou Encyklopedií, abychom konečně doťukli asijsko-hollywoodskou trilogii. Začátkem devadesátých let nedal hongkongský filmový zázrak filmařům v Hollywoodu spát a evoluce v image akčního hrdiny (od bouráků se svaly se přecházelo spíše k vojenským typům s atletickým designem a znalostí bojových umění) otevřela dvířka asijské invazi na stříbrná plátna po celém světě. Nebyl to ale jednoduchý porod. Než si Hollywood uvědomil, co vlastně chce, stálo to několik falešných kontrakcí a spoustu ideálů. Zatímco před patnácti lety se asijské hvězdy do Ameriky div nestěhovaly, dnes tam jezdí už jen na výlet. Menší jizvy už přebolely a na ty větší se dávají obklady z čerstvě vytištěných tisícidolarovek.

Režiséři

Asijská klika se přitom do Hollywoodu nijak nehnala. Hong Kong byl i na začátku devadesátek velmi úrodným rybníčkem a produkoval co do počtu stovky filmů ročně. John Woo byl ve vlasti za boha a krále vlastního žánru heroic bloodshed, když ho oslovil Jean-Claude Van Damme a nabídnul mu režii béčkového akčňáku o zvrácených lovcích lidí (prsty v tom měl tehdy i Sam Raimi). John Woo to bral jako výzvu, ostatně měl za sebou opěvovaný Hard-Boiled a kromě toho, že jeho maličkost neustále spojovali s mafiány, už tehdy tušil, že v Hong Kongu brzy bude horko. Ostatně většina dalších hollywoodských exilů byla motivována právě navrácením Hong Kongu Číně v roce 1997. Ale o tom až později.

Woo natočil s Van Dammem snímek Živý terč, který měl docela slušný úspěch (na poměry Van Dammeovy tehdy už slábnoucí kariéry). Surfování na motorce, vyřazené pouťové labuti, spousta zpomalovaček, styloví záporáci... byly tu všechny Wooovy trademarky, včetně neprůstřelných holubů. Hloubky asijských počinů slavného režiséra samozřejmě Živý terč nedosahoval, ale bylo to příjemné cvičení s velkorysým americkým rozpočtem. Dodnes se traduje, že Woo byl trochu zklamaný z toho, jak mu producenti do filmu kecají. Celé finále se např. muselo řádně zcenzurovat a ve střižně do něj hrabal i sám Raimi. Seškrtával se především počet mrtvol a kýblů krve. Tohle přepisování na koleně Wooa provázelo celou hollywoodskou kariéru a producenti si z toho rvali vlasy, protože "takhle se prostě v Hollywoodu nepracuje". Woo jim na to kašlal a dokud měl úspěch, nikdo mu to nevyčítal. To platilo jak o skoroáčku Operace Zlomený šíp, kde Woo upekl solidní akční divadlo i s nehvězdným Slaterem a pozapomenutým Travoltou, ale hlavně o Tváří v tvář, kde sice notně přepisovanou, ale velmi originální zápletku, doplnila hutný krvavý balet, tak jak ho umí jenom Woo.

Tou dobou (v roce 1998) už zmíněný Van Damme stihnul vystřídat další dva asijské režiséry. Ringo Lam se nikdy přes vlnu akčních béček nedostal (a že jich s Van Dammem natočil hned několik - žádné nedosáhlo kvalit jejich první spolupráce - Maximální riziko (1996)), Tsui Hark ale vyseknul nejen rozšafně zábavný Double Team (vlastně trochu i pseudocomeback pro Mickeyho Rourkea) a nedoceněný Kontraband, který si ze sebe i Van Dammea dělá trochu legraci. Pro Lama i Harka ovšem tyhle hollywoodské sondy znamenaly značné oslabení pozice na domácím trhu. Hark se tam vrátil a trochu po vzoru Luca Bessona přestal režírovat a začal psát a produkovat hodně dementní filmy. V poslední době se vrací i na režijní sesli, ale úspěch a respekt se vracejí jen pomalu. V jiných barvách, ale stejné osnově zažil navrát do vlasti i John Woo. Po několika průšvizích (komerčních - Kód Navajo - ale i diváckých - Výplata) ho to v Hollywoodu přestalo bavit a producentům také došla trpělivost s jeho svérázným pojetím režisérské profese. Vzhledem k tomu, že filmové podnebí v Hong Kongu se dost změnilo, dal si John pár let pauzu, a pak kývnul překvapivě nikoliv na gangsterku, ale na velkoepos Krvavé pobřeží - nejdražší čínskou produkci své doby. Podle mnohých se povedla, podle mnohých mohla být lepší. Woo si každopádně alespoň trochu spravil reputaci a v Asii stále platí za respektovaného tvůrce. I když se teď do dalších projektů nevrhá tolik po hlavě.

Asijské režiséry sbírá Hollywood vesele dál, ať už jsou z Hong Kongu, Thajska nebo Jižní Korey. Po vzoru redakčních benjamínků ale na zkoušku dostávají ty největší odpady (horory, levné komedie, případně remaky svých vlastních filmů). Buď je to odradí po poslední klapce nebo se zakousnou a vesele se utápí v direct-to-video projektech. Ti nejrozumnější zůstávají doma v Asii, nechávají si tleskat na festivalech a občas vyrazí do Hollywoodu shrábnout balík. V mainstreamu ale k něčemu takovému dochází maximálně jednou za deset let.

Herci

O tom, jak těžké to měli dělníci filmového plátna před kamerou jsme psali už v předchozích dvou kapitolách. Hollywood většinou nevěděl, co s nimi a prachatí producenti se rozhodovali čistě na základě slávy protagonistů na domácím trhu. Proto se Jackie Chan i Jet Li dočkali svých prvních hollywoodských zářezů až po dekádě blbnutí na vlastním rybníčku. Hollywood se ovšem nikdy nezbavil tradičních klišé, podle nichž byli Asiati buď mafiáni nebo "karatisti". Pokud to ovšem nebyli Japonci, ti měli čestnou pozici komických figurek - geeků nebo nadšených fotografů. O tom, že průměrný Američan mezi Číňanem, Japoncem a Korejcem moc rozdílů nehledal (Evropani na tom nebyli a nejsou o moc líp), ani nemusíme mluvit. I proto se do Ameriky nikdo nehrnul, ačkoliv třeba Jackie Chan nikdy nezpochyňoval význam tamního trhu. Zástupci Miramaxu věděli, že jeho starší filmy (Božská relikvie, Police Story) jdou na videotrhu na dračku a z asijských komunit se dostávají i mezi nativní obyvatelstvo. Pověst o nezničitelném bojovníkovi, který sám provádí všechny kaskadérské kousky, se rychle šířila. Proto Miramax Chanovi nabídnul, že jeho další film (Rachot v Bronxu) uvede v Americe do kin.

PRVNÍ DÍL ČLÁNKU ZDE

Snímek se natáčel ve Vancouveru (z Bronxu měli filmaři jen pár záběrů z auta, pořízených samozřejmě bez povolení) a měla to být lákavá kombinace pro východní i západní publikum. Chan byl spokojený, že má natáčení pod kontrolou a nikdo mu do toho nekecá, ale nakonec si zlomil nohu při jednom ze stuntů a musel trochu slevit z ambiciózního finále (kde běhá se sádrou pomalovanou jako teniska a vesele kope do lidí dál). Kudla do zad přišla až ve střižně, kdy Miramax americkou verzi zkrátil o dobrých dvacet minut, doplnil jinou hudbou a pár pasáží předaboval tak, že film přestal dávat smysl. Z hravého chanovského béčka se stal hadr na vytírání videopůjčoven. O prvním víkendu v kinech přesto snímek vydělal dost peněz na to, aby Chan dostal šanci v blockbusterové lize.

Producenti ho ale samozřejmě nechtěli do kina pustit samotného. Multi kulti přístup vyústil v to, že dostal parťáka ve formě Chrise Tuckera a generickou buddy-movie zápletku o dvou nesourodých policajtech. A vyšlo to. Zhruba ve stejné době, kdy Chan točil Křižovatku smrti mimochodem do amerických kin mířil i Jet Li. Zatímco Jackie si zakládal na tom, že nikdy nebude hrát v asijských ani amerických filmech záporáky, Jet vzal zavděk příležitostí zmlátit Mela Gibsona a Danny Glovera ve čtvrté Smrtonosné zbrani. Do států si sebou vzal oblíbeného choreografa Coreyho Yuena a předvedli divadlo, dostatečné k podepsání smlouvy na tři filmy s Jetem jako hlavní hvězdou - ovšem ve filmech s řádově nižší hodnotou než Chanova Křižovatka smrti. Ta slavila v kinech neobvyklý úspěch, připisovaný stejnou měrou Chanovým otočkám a Tuckerově výřečnosti. Dvojka se schválila v podstatě hned a Chan kývnul i na podobnou formulku, byť ve westernovém balení, kde vedle něj na plakátech pobíhal Owen Wilson.

To už se mimochodem do země zaslíbené probojoval i Chow Yun-Fat, třetí z velkých hvězd asijské enklávy. Za pár milionů tu natočil úspěšnou pecku Střelci na útěku, která sklidila průměrné ohlasy a byla následována buddy-týmovkou Válka gangů (Fat s Wahlbergem). První krůčky všech tří herců byly příznačné, protože je lze připodobnit k metodě cukru a biče. Hollywood je totiž všechny nechal dělat to, co umějí nejlíp. Chan mlátil lidi lyžemi, květináčem a gumovým krokodýlem z dětského pokoje, Jet se tvářil zlověstně a měl Neovy reflexy (rok před prvním Matrixem) a Chow Yun-Fat střílel obouruč po všem, co se pohnulo. To vše v nikterak neurážející, ale také nijak převratné akční omáčce, která možná nesahala ani po kotníky jejich hongkongským produkcím, ale také jim nedělala ostudu. Jako představovačka to vyšlo pěkně, ale co dál?

Ukázalo se, že nápad s kopajícím Asiatem je příliš mělký, než aby uživil jeden pokus, ale Hollywood zároveň nechtěl tuhle škatulku nijak rozšiřovat. Charakterní role, sólovku bez parťákovy podpory nebo dokonce ambicióznější žánry? Tak to ani náhodou. Chan se snažil stíhat točit filmy doma v Hong Kongu, většinou za peníze z amerických rolí, ale dlouhodobě byl tenhle tanec na ostří nože neudržitelný a kvalita začala klesat na obou trzích. Producenti ho navíc nechtěli nechat dělat všechny kaskadérské kousky, takže utrpěla i jeho pověst v očích hardcore fanoušků (minimálně těch, co nevěděli, jak to v branži chodí). Chow Yun-Fat měl štěstí, že v roce 2000 odjel do Číny natočit Tygra a draka - nenápadný film, o němž nikdo netušil, že vyhraje Oscara a vydělá celosvětově ohromné peníze. To Fatovu pověst táhlo další tři roky, než všechno co měl utopil v přiblblém Neprůstřelném mnichovi (další snaha o spražení s místní "hvězdou" - tentokrát Seannem W. Scottem).

Jet Li si též vypil kalich hořkosti až do dna, ale neměl ani Fatovu kliku, ani Jackieho houževnatost. Spadl do toho až po uši a po třech amerických béčkách (Romeo musí zemřít, Jedinečný a Od kolébky do hrobu) už mu američtí fandové nevěřili ani fyzickou nadřazenost, ani herecký rozsah. Hollywood ho namlátil do trapné škatulky sympaťáka od vedle, co místo hry na kytaru ovládá přerážení rukou na sto způsobů. Iluzí zbavenou hvězdu zachránil až Luc Besson, když mu dal roli v nedoceněném Polibku draka a vychvalovaném snímku Utržený ze řetězu. Ani jeden z filmů však v Americe a Asii zas tak moc neletěl. Fandové si je našli, ale domácí publikum uklidnil až Jetův triumfální návrat v Hrdinovi. V té době měl ještě před natáčením Od kolébky do hrobu, ze kterého se přes všechnu snahu nedokázal smluvně vyvázat. Proto si při volbě dalšího domácího projektu dával hodně záležet - a naštěstí z toho byl úspěšný Obávaný bojovník, který mu vrátil zpět i jeho hereckou čest.

Jet je ovšem buď nepoučitelný nebo má rád "svoje jistý", což dokazuje kývnutí na Boj nebo třetí Mumii (Zakázané království nepočítáme, tam šlo určitě i o lákavou možnost sejít se s Chanem a Pingem). Obojí dopadlo tragicky a nebýt Expendables, asi je Jet doživotně americkým divákům leda pro srandu. Na stará kolena si naštěstí vybírá trochu pečlivěji, sám ví, že mu to už dlouho zas tak dobře kopat nebude a těžko říct, jestli se mu chce přejít k rolím stárnoucích otců a senseiů, jak to můžeme vidět u Chana (moudré rozhodnutí, Jackie, ale sliboval si to přes deset let… v roce 2004 bys odešel se ctí).

DRUHÝ DÍL ČLÁNKU ZDE

Tak či onak, všechny velké hvězdy jsou dneska zpátky doma a velmi se angažují v domácí kinematografii. Na vrcholy své bývalé slávy už po návratu nikdy nedosáhly (uvolněné místo se rychle zaplnilo a úpadek jejich žánrů panování čerstvé krve symbolicky posvětil), ale respekt se jim podařilo získat zpátky. Jejich vrstevníci si pak při zkoumání amerického teritoria počínali mnohem opatrněji - Sammo Hung se nechal pozvat a povedlo se mu nemyslitelné - natočit úspěšný televizní seriál s obtloustlým Asiatem v hlavní roli. Dokonce postavou, která v jednom díle Walkera, Texas Rangera zatopila Chucku Norrisovi. Martial Law byl celkem svižný seriál, který se dočkal dvou sezón. Zrušen byl proto, že už se stanici nehodil do krámu, ale ratingy na vině nebyly. Možná to nakonec bylo dobře - Sammo se vrátil domů a… mno nenatočil nic moc kloudného, ale to je zas na jiný článek.

Kratičkou návštěvu Collina Chou snad ani nemusíme komentovat (roli v Matrix Reloaded měl Ping schovanou pro Jeta, ale ten už měl Hollywoodu plné zuby a hlavně si řekl o dost peněz, takže z vyjednávání sešlo), mnohem zajímavější byl postoj Donnieho Yena. Ten se v půlce devadesátek pohádal s Yuen Woo-Pingem, takže celkem ocenil malý výlet do Ameriky, kde jeho tehdejší hádavou povahu moc lidí neznalo. Střihnul si roličky ve čtvrtém Highlanderovi a druhém Bladeovi, ale protože jeho asijské portfolio nebylo příliš silné, žádné větší role se nedočkal. Navíc viděl, že jeho kolegy někdo cpe do příliš těsných zavařovaček. Vrátil se do Hong Kongu a snažil se realizovat jako režisér vlastních akčňáků. Legend of Wolf nebo Ballistic Kiss bohužel byly velmi útrpnými zážitky a to včetně akčních scén.

Donnieho choreografie bleskových rukou a zrychlených otoček nedávala vyniknout ani jeho fyzickým schopnostem, ani očekávané kreativitě. Sám někdy při pohledu na bitky v těch filmech nechápu, jak mohl dorůst o pár let později ke špičkové choreografii v prvotinách Wilsona Yipa (Zóna smrti, Strážci dračí brány). Naštěstí se to povedlo, ale nedá se přímo říct, že by Donnie využil toho, že největší hvězdy jsou mimo domácí území a natáčejí v Hollywoodu. Tehdy Hong Kong ovládly gangsterky a Donnieho vítězná lajna, startující v roce 2005 Zónou smrti, byla spíš rostoucím hladem a nostalgií trhu po starých dobrých kopech do obličeje.

A trh opravdu hladový být začal, což i Jetovi (Obávaný bojovník) a Jackiemu (New Police Story) tehdy pomohlo k návratu do sedla. S trochou nadsázky by se dalo říct, že po Matrix boomu se v Hollywoodu natáčelo víc hongkongských bitek než v Hong Kongu. Producentům najednou došlo, že pokud existují týmy choreografů, které během několika týdnů jejich americké hvězdy připraví na to, aby jakž takž vypadaly věrohodně při hromadných bitkách (trocha CGI tady, trocha doublů támhle), pak možná není potřeba sypat stovky milionů dolarů do domestikace asijských celebrit. Chan tenhle útlak vydržel nejdéle, ale i on pochopil, že potlesk publika je motivován jeho skopičinami jen částečně. Chanův styl zůstal jen v neotřelosti akčních scén, zbytek Křižovatek smrti patří do typicky amerického žánru policejních skorositcomů. I když Jackie zatlačil na pilu v Rytířích ze Šanghaje a snažil se bitky co nejvíc nacpat do popředí, stejně z toho nakonec byla historická taškařice s hollywoodskými one-linery.

A tak nastal čas sbalit kufry a zkusit štěstí na domácím hřišti, kde je zajištěna přízeň miliardových davů (vzhledem k rostoucí důležitosti čínských televizních produkcí je třeba tuhle hlášku brát doslova). Je jisté, že za nějaký čas tyhle námluvy proběhnou znovu, s největší pravděpodobností zas o fous úspěšněji. Do té doby ale bude platit, že kromě blednoucí image nerozbitného Jackieho Chana jsou nejúspěšnějším exportérem hongkongské blockbusterové kultury ti, co jsou nejméně vidět - choreografové akčních scén a jejich know-how, které Hollywood drze asimiloval. O tom, jak to vlastně tenkrát bylo, když Wachowští ukecávali Yuen Woo-Pinga, a kolik toho vlastně v amerických bitkách zůstalo, si budeme povídat zase příště. V hlavní roli bude Yuenovic klan a "neviditelné" dráty.