A máme to za sebou. Redakční kolegové si už užívají svých postýlek v Praze, zatímco ve Varech se zatáhla opona po poslední projekci a odtajnili se nositelé nejrůznějších ocenění. Ty moc oglosovat nemůžeme, protože jsme se všem soutěžním snímkům (mezi kterými zpravidla není mnoho zásadních kousků) i letos vyhnuli. 

Takže jen pro splnění informační povinnosti: Porota vedená maďarským klasikem Istvánem Szabó ocenila Křišťálovým glóbem izraelský snímek Restaurátor a hned dvě zvláštní ocenění adresovala česko-slovenskému Cigánovi režiséra Martina Šulíka. Za pozornost ještě stojí herecké ceny pro Davida Morse, matadora vedlejších rolí ve výborných hollywoodských filmech i seriálech (sošku dostal za hlavní úlohu ve filmu Spoluautor), a Dánku Stine Fischer Christensen za Neviditelnou.

Vedle čestných ocenění pro vážené hosty Judi Dench nebo Johna Turturra se díky hlasování diváků dočkal aplausu i český snímek Nickyho rodina. Režisér Matěj Mináč se v něm už poněkolikáté vrátil k chrabrým činům Nicholase Wintona z druhé světové války – film nikdo z redakce neviděl a asi ani neuvidí, protože způsob, jakým režisér neustále „dře“ Wintonovy skutky, je zarážející a zavání už spíš parazitováním a postavením celé tvůrčí kariéry na jednom chytlavém tématu, resp. proslaveném jménu hrdiny (kritická obec se navíc shoduje, že Mináčovy snímky na toto téma už nepřináší nic extra podnětného). Každopádně se v hlasování potvrdilo, že diváci dlouhodobě inklinují k hřejivým nebo vzletně humanistickým snímkům. Asi i proto jako redaktoři nehlasujeme - opravdu zásadní snímky beztak do horních pater diváckého hlasování neprotlačíme. Soupis udělených cen najdete každopádně zde.

Konec festivalu se pro nás jinak nesl ve znamení silných emocí. Nejdřív přišel šok z extrémního násilí. V Býčí šíji jsme viděli drcení varlat, což samozřejmě byla pro každého muže v sále věc divácky velmi bolestivá. Šlo ale o jemné cvičení v porovnánín s neortodoxním hororem Kill List, jenž se ze sociálního dramatu přelil v nekompromisní gangsterku (i s jedním brutálním mučením a vraždou pomocí kladiva na vytahování hřebíků), a následně i v halucinogenní psychoteror, koncepčně připomínající nějakého levnějšího a mnohonásobně drsnějšího bratříčka Kubrickova Eyes Wide Shut.

Poslední den už potom přinesl mnohem příjemnější emoce: Dva solidní dokumenty o velkých filmařích minulosti, Eliovi Kazanovi a Rogeru Cormanovi, jedno extrémně dojemné vyznání Martina Scorseseho z úcty ke Kazanovým filmům a emocionálně strhující projekce Taxikáře byly dokonalým připomenutím toho, že stará láska ke kinematografii prostě nezrezaví. I proto se ve Varech uvidíme i příští rok.