První dojmy nelhaly. Vážně letošní Vary ubíhají velmi tiše vstříc finále. Po mém soudu jde o jednoznačně nejklidnější ročník z těch jedenácti, během kterých jsem polehával v parku před Thermalem. Volnější ulice se začaly promítat i do prázdnějších kinosálů, takže se jde teď už bez problémů dostat snad na všechny projekce. I mediální odezva je střídmější, na čemž se projevuje jednak absence opravdu velkých hereckých hvězd (i toho Johna Malkoviche máme okoukaného) a menší suma výrazných filmových událostí, které by měly potenciál přesáhnout potřeby filmového fajnšmekra a zajímaly by i mainstreamová média a obyčejný lid.

Tenhle posun je do jisté míry nutné ocenit. Z titulek bulvárů a z kokainového hemžení ve stanu Kapitána Morgana měl člověk v minulých letech pocit, že je na nejdražším podnikovém večírku v republice, a ne na festivalu představujícím současné umění. Na druhou stranu musím zase smeknout před karlovarskými PRisty, kteří pořád zvládnou zajistit, aby i přehlídka, která ze své podstaty musí být úplně šumák všem učitelům ze Znojma i dětem z Valašského Meziřící, dokázala kolem sebe pořád přesvědčivě zhmotňovat auru „akce roku“ a stále si držet velký prostor v celostátních médiích (viz akce Petra Kvitová). Jiné filmové a hlavně hudební festivaly to takhle šikovně neumí.

Pokojný festivalový klokot se nicméně podepsal i na mé divácké výkonnosti. Rok co rok toho vídám míň a trend pokračuje… lehce provinile přiznávám, že letos jsem se dostal už pod psychologickou hranici dvou filmů denně. Čím dál tím víc inklinuju k prověřeným klasikám. I ty totiž dokážou v konkurenci nových biják oslnit a překvapovat: Platilo to například pro Kazanův tříhodinový opus Ameriko, Ameriko.

Filmy Elii Kazana jsou vždycky velkým zážitkem, koneckonců jejich strůjce by se asi vešel do desítky největších amerických režisérů – bohužel v zemích českých stále není jeho jméno úplně usazeno a tedy i plně doceněno (mj. proto že jej neprovařil biják parametrů Kmotra nebo Čelistí, jenž by patřil i u nás k základnímu filmovému vzdělání a rotoval v televizích - vždyť ani mistrovská dráma V přístavu a Tramvaj do stanice touha většina lidí neviděla). Ameriko, Ameriko je jako příběh mladého tureckého Řeka, jenž zuřivě usiluje o úprk a druhou šanci ve vysněných Spojených státech, pro Kazana velmi osobním snímkem. Jak by ne, když se sám režisér narodil v Istanbulu (tehdy ještě v rámci Osmanské říše). Srdeční přístup k tématu se pak sice podepsal na lehce přepálené stopáži, ale zároveň dodává filmu na uvěřitelnosti, energii, zápalu a uhrančivosti. Je to v pravém smyslu velká filmová freska, s plastickými postavami ve velmi živých tureckých reálií – a samozřejmě na svou dobu nesmírně svižná a suverénně zrežírovaná podívaná, která v každém okamžiku dokládá Kazanovo mistrovství.

Vynikající jsou i filmy Samuela Fullera. Stejně jako u Kazana bych peciválům a přespolním doporučil otevřít si jeho filmografii na filmové databázi a okamžitě kupovat a sosat na internetu. Já si ve Varech užil jeho Nahý polibek, drama o napravené prostitutce, jíž neustále dohání minulost: film svou nekompromisností a razancí jednoznačně překračující rámec běžné americké tvorby šedesátých let. Fullerovy filmy jsou fascinujícím způsobem zarputilé – což je vlastnost, která zvlášť dnes a speciálně pak americkým filmům bolestivě schází (alespoň od chvíle, kdy Paul Verhoeven prchl z Hollywoodu domů).

Vyložená zklamání se mi naštěstí vyhýbají. I nový snímek režiséra Andreje Zvjaginceva, jenž před lety oslnil meditativním Návratem, se zvládl udržet v rámci festivalovek aspoň na snesitelném průměru. Drama Jelena sice vnějškově naplňovalo všechny požadavky na kultivovaný evropský art, ale nepřesvědčivá zápletka a hodně mdlé sociálně-kritické vrstvy způsobily, že aura zázračného ruského filmaře se poněkud rozpadá. Ale co taky čekat od filmu, kde se vraždí Viagrou…