Akční filmy v jednadvacátém století vyměkly. Na osmdesátá léta můžeme vzpomínat jako na dobu, kdy Arnold v Terminátorovi vykydlil celou policejní stanici a John Rambo si s pomocí čtvrtmetrového nože a střelného prachu vyoperovával kulku z těla. O dekádu později zarážel John McClane terorisům do očí rampouchy a Nicolas Cage házel Johna Malkoviche pod pneumatické kladivo. Byly to hezké časy. Pokud ale za pár let budeme vzpomínat začátek dvacátého prvního století, nejspíš skončíme u toho, že akční žánr bude reprezentovat Underworld a Rychle a zběsile. A to není dobře.

Chybí hrdinové, chybí režiséři a chybí rozpočty. Na akční film je potřeba hodně peněz nebo hodně tvůrčí svobody. Sehnat to první je těžké, pořídit si to druhé skoro nemožné. Filmy jako Zastav a nepřežiješ nebo Zběsilý útěk však ukázaly, že je možné natočit efektní akční podívanou za malé peníze a díky minimálnímu rozpočtu do toho pořádně šlápnout a obejít studio, které by se jinak bálo o své dolary. Ve většině současných akčních filmů si musí režiséři dávat na násilí pozor. Samozřejmě existují výjimky, ale buď musí být zabíjení padouchů "nezávadné" nebo obhájené tím, že to nejsou lidé. Rozsekat na kusy upíra je totiž celkem v pohodě.

A tím s dostáváme k jádru dnešního problému. Bez možnosti točit drsně přicházejí filmaři a diváci o to, na co jsme se před lety obvykle v kině nejvíc těšili. Na konfrontaci hrdiny s hlavním superpadouchem, obří přesilou nebo alespoň s protivníkem, který si přímo říká o nějakou efektnější smrt, než je nudné střelení do hlavy nebo shození ze střechy. Ve většině filmů pro to není prostor a možná ani vůle, ale upřímně - smáli jste se v okamžiku, kdy Dolph Lundgren vyslal na začátku The Expendables varovný výstřel mezi bandu somálských pirátů? Pokud ne, nejspíš jste klikli na špatný článek.

Pořád se však čas od času objeví někdo, kdo se nebojí do toho pořádně šlápnout. Efektní killy, i ty v jednadvacátém století, by se daly rozdělit do tří kategorií, tak se na ně podíváme.

Jeden proti stu

Když v Komandu Arnold Schwarzenegger zlikvidoval celou armádu jednoho středoamerického státu, možná to nebylo natočené tak, že by z toho člověku spadla čelist na zem, ale samotný fakt, že bývalý kalifornský guvernér během dvaceti minut postřílel víc než stovku lidí, člověka musí jednoduše potěšit. Ne kvůli samotnému faktu, že se to stalo, avšak především proto, že i v osmdesátých letech, tedy v době, kdy si režiséři akčních filmů mohli dělat, co chtěli, muselo být všem jasné, že tohle je prostě moc. Když se na závěr Komanda podíváte, uvidíte, že se tvůrci ani nesnažili zakrývat rádoby useknuté ruce nebo katapulty, které vyhazovaly do vzduchu vojáky po vybuchnutí granátu. Na to tady každý zkrátka kašlal. Komando je víceméně průměrný film (přinejlepším), ale jeho bezelstně natočené finále ve stylu "hele kašlem na to, bude to p*del" mu zajistilo místo mezi klasikou.

Samozřejmě nešlo o jediný film, kde se hlavní hrdina sebral a postřílel sto protivníků. Chuck Norris naznačil v sérii Ztraceni v boji naznačil, že kdyby dostal víc prostoru, mohla být válka ve Vietnamu vítězně vybojovaná do dvou týdnů. Sylvester Stallone s Kurtem Russellem se na konci buddy movie Tango & Cash s padouchy taky nepárali a ani závěr třetího Ramba se nedá řadit mezi ty nejreálnější scény. Sice tady Slyovi a Richardu Crennovi přispěchali na pomoc tehdy ještě hodní Afghánci, ale kdyby se tak nestalo, nejspíš by celá bitva trvala maximálně tak o čtyři minuty déle.

V Asii to zase tak moc neřeší. Tony Jaa, ještě před tím, než mu ruplo v kouli a utekl kamsi do džungle, dokázal zlikvidovat ve slavné scéně v Tom Yum Goong bez jediného střihu asi čtyřicet lidí. Škoda tohohle bijce. Snažil se i Jet Li, který ve slavné scéně z jednoho z nejlepších bojových filmů vůbec, Fist of Legend, sám srovnal do latě pár desítek japonských bojovníků. O něco podobného se pokusil i v Polibku draka (v tom stojí za pozornost i závěrečný souboj s dvojčaty), tam ale narazil na to, že evropská a americká kinematografie si už ve dvacátém prvním století uvědomovaly mantinely reality a odmítaly je překročit. Jet se tu porval s nějakou dvacítkou protivníků a sice to bylo fajn, už to však nebylo ono. Kdyby bylo padouchů třikrát tolik, už by to bylo extrémně nereálné a tvůrci se báli, že diváci by to už nejspíš nevydýchali. Těžko říct, jestli mají pravdu. Když Neo v Matrix: Reloaded seřezal stovku agentů Smithů, taky si nikdo na čelo neklepal. Sice se to celé stalo ve virtuální realitě, mnohem důležitější byla sama kvalita oné bitky. Takže jednoduše řečeno - když se budou na plátně postavy mydlit efektně, na realitu každý kašle. Hollywood by si tohle měl pamatovat.

V poslední době se ale opět objevilo pár scén, v nichž si to hlavní geroj vyřídí s mnohanásobnou přesilou. Bohužel je trochu smutné, že tím gerojem musel být opět Sylvester Stallone navrátivší se z akčního důchodu. Jeho sólo pro kulomet v Rambo: Do pekla a zpět potěšilo všechny fandy akce a navíc vybuchující hlavy a roztrhaná těla barmských vojáků podle Slye odpovídala skutečnosti. Což tvrdí i moje sestřenice - doktorka, takže to musí být pravda. Realita je jednoduše svině. A když už dnes opět zvládneme postřílet davy nepřátel, byla by škoda si to s nimi nevyřídit hezky z očí do očí. Akční sci-fi Repo Men se sice našim kinům vyhnulo, ale minimálně kvůli akční scéně, kde se Jude Law musí porvat s nějakou dvacítkou protivníků, byste si na něj měli udělat čas. Je to efektně natočené, přiměřeně brutální, má to hodně trhlou hudbu a vůbec se to povedlo. Bohužel brutalita možná zajistila filmu úspěch u milovníků akčního žánru, v kinech to bohužel tak slavné nebylo.

Hlavně ať to máme za sebou!

Někdy je rychlost efektnější a stylovější než pětiminutová bitka. K pětiminutové bitce totiž režisér potřebuje choreografa, střihače, co není magor a herce, kteří se nebojí trochu fyzicky náročnějších výkonů. Občas jednoduše stačí přijít a napálit to padouchovi z metru přímo do ksichtu a odejít středem jako největší borec. Je to realistické, nestojí to peníze a fyzicky by na podobnou scénu stačil i důchodce, jemuž normálně trvá hodinu, než se dopajdá do padesát metrů vzdáleného Tesca.

Problém je ale jinde. Na to, aby likvidace záporáka takovýmhle způsobem fungovala, potřebuje režisér zajímavé postavy. U nedávného Faster si spousta fanoušků akce stěžovala na to, že film vlastně moc akční není. Ono by to nevadilo a stačilo by, kdyby Dwayne Johnson chodil po městě s výrazem "viděl jsem všechny filmy Clinta Eastwooda a vím, jak se tvářit jako drsňák" a sem tam někoho odstřelil. Bohužel záporáci, i když na první pohled vypadali docela zajímavě, neměli ve filmu vůbec žádný prostor. Najednou se objevil úchylný dědek nebo dvoumetrový vyhazovač a za tři minuty bylo po něm. Člověk u toho jednoduše necítil žádné zadostiučinění, necítil nenávist vůči padouchům, prostě tu najednou byli a dostali kulku do obličeje. Není sice nutné hned rvát záporáka do drtičky na dřevo, pokud má však být osobní konfrontace efektní, musí být mezi hrdiny nějaký vztah.

V Rudém horku naháněl Arnold Schwarzenegger Eda O`Rosse přes půl planety a bylo jasné, že ti dva si to musí vyřídit jako chlapi. Oba byli fyzicky zničení, unavení a naštvaní. Ale ustoupit nehodlal ani jeden. A Arnold měl lepší pistoli. Harry Callahan si v prvním Drsném Harrym padoucha taky vychutnal hezky s pistolí a to nad ním měl na závěr těžkou fyzickou převahu (Andrew Robinson nebyl žádný kulturista). V poslední době se podařilo vztah mezi hrdinou a záporákem pořádně vybudovat snad jen v Rozsudku smrti, kde si Kevin Bacon a Garrett Hedlund na závěr po přestřelce hezky sednou, pokecají a pak to skončí. Díky tomu, že v tomhle filmu dával režisér stejně prostoru hrdinovi i záporákům, z nichž nedělal jednorozměrné figurky, funguje finále zatraceně efektně a emotivně. Jako by si člověk spolu s Baconem vydechl, že už je konec.

A funguje to i u bitek. Snad v každém druhé filmu se objeví moment, kdy hrdina - na první pohled fyzicky výrazně slabší - porazí protivníka svou chytrostí. Není třeba okolo dvoumetrového zápasníka kroužit a snažit se ubít technikou. Stačí jeden kop mezi nohy a je konec. Není to sice tak efektní, jako když se dva rváči prohazují dřevotřískovou zdí a lámou si o záda lopaty, avšak z hrdiny to udělá alespoň na chvíli těžkého frajera. Na zákeřnost spoléhal John Saxon, když ho v Drak přichází chtěl zadupat do země Bolo Yeung. Bud Spencer obyčejně zarazil svým kultovním razítkovým úderem nějakému karatistovi-teoretikovi hlavu na místo krku a i ten Jet Li ví, jak si poradit s dvakrát těžším protivníkem, což ukázal v pár let starém Utržený ze řetězu. Tady sice nejde o emoce a vztah mezi hrdinou a padouchem (s koulemi na padrť obvykle končí tupí podržtažkové), ale rozhodně je zábava takovéhle „souboje“ sledovat. Nač hrát fér, když je jasné, že člověk nemůže vyhrát?

K čertu s realitou?

Sice se blížíme k závěru, ale vracíme se tak trochu na začátek. V akčním žánru začala vládnout zlá a nelítostná realita a ta počítá, kolikrát se vystřelí ze šestiranného revolveru a zakazuje hrdinům dělat věci, které popírají gravitaci. Je však pár výjimek. Respektive je jen jedna výjimka. Jakmile se film tváří od začátku nerealisticky, mohou si tvůrci dělat, co chtějí. Takže pokud je hrdina policejní detektiv snažící se dostat gang překupníků drog, je více méně v háji. Jestliže je to miliardář, jenž létá v mechanickém superobleku, desetimetrový mluvící robot nebo striptérka s kulometem místo nohy, je všem jedno, jaké šílenosti se na plátně dějí. 

Už několik let je jasné, že comicsy vytlačily akční filmy, ale právě na akčních scénách je to vidět nejvíc. To, co si dřív Sly, Van Damme, Arnold nebo třeba i Nicolas Cage mohli dovolit, to mají dnes obvykle zakázané. Lidi jsou lidi a mají své limity, proto se nejspíš ještě dlouho nedočkáme scény, ve které bude Jason Statham ve zpomaleném záběru přicházet směrem ke kameře a za jeho zády bude vybuchovat tank. Jestliže však tohle udělá Robert Downey Jr. jako Iron Man, nikdo to neřeší. Už takových deset let neplatí, že comicsy jsou zábava jen pro děti, začali je akceptovat i dospělí diváci a přistoupili na pravidla hry, stalo se však to, že superhrdinové z comicsů a od hraček nám ukradli superhrdiny z filmů. Ale ono to nakonec zase až tak moc nevadí, i ti největší „lidští“ hrdinové totiž měli své limity, které u comicsových adaptací nikdo neřeší.

Předloha a vysoké rozpočty obyčejně filmaře značně limitují, přesto se čas od času stane, že někdo vymyslí originální akční scénu, a teď mám na mysli comicsového i filmového scénáristu. Filmové Wanted nemá s předlohou moc společného, ale Timur Bekmambetov pochopil, že jako režisér dostal do rukou svět, s nímž si může dělat naprosto cokoliv. Rozpočet filmu byl výrazně vyšší než cokoliv, s čím kdy dřív pracoval, zároveň však zůstal dost nízký na to, aby se studio nemusel zbytečně bát o výsledek. Díky tomu mohl James McAvoy zabíjet lidi takhle cool způsobem.

U Kick-Ass, jehož autorem je stejně jako u Wanted pološílený Mark Millar, jsme zase dostali devítiletou holčičku, která lidem sekala nohy a ustřelovala hlavy a tady tvůrci už trochu narazili, protože ačkoliv se v comicsech na realitu nehraje, tohle bylo trošku moc. Stejný problém měl nakonec i Robert Rodriguez u Planety teror (víme, že to není comics, ale k realitě to má taky dost daleko). Díky dostatku fanouškovského nadšení a znalosti žánru nám naservíroval sakra zábavnou podívanou, Rose McGowan s krochnou místo nohy byla přeci jenom trochu moc. A s Machete to dopadlo podobně. Comicsové filmy mají potenciál překračovat hranice, kašlat na limity a vymýšlet akční scény, málokdy však stojí pod sto milionů dolarů a málokterý producent bude chtít riskovat a zkoušet něco nového.

Je samozřejmě jen otázka času, než lidi začnou všichni ti maskovaní superhrdinové nudit a než si zase řeknou o návrat klasických drsných detektivů, agentů FBI nebo vyhazovačů se srdíčkem na pravém místě. Pár let to ale ještě bude trvat. Se stoupajícími rozpočty a klesající ochotou riskovat komerční propadák se však může stát, že příštích pár let bude 90% akčně se tvářících filmů vypadat skoro stejně. Schválně si zkuste spočítat, kolik bylo v posledních pěti letech akčních filmů, v nichž nikdo nemá kostým nebo superschopnosti. A teď si odečtěte ty, v nichž hraje Jason Statham. A pak mají z kluků vyrůst chlapi.