Pozn. redakce: Chtěli jsme trochu ozvláštnit naši speciálovou produkci, proto jsme zaexperimentovali a poprosili kolegu a filmového vědce Radomíra Douglase Kokeše, aby pro nás k Počátku sepsal jeden malinko tužší, odbornější text. Snad ho uvítáte jako přínosné osvěžení.

Následující text rozhodně nechce přispívat k aureole absurdního personálního zbožšťování původem britského filmového scenáristy a režiséra Christophera Nolana. Jistě, díla podepsaná shlukem písmen „Christopher Nolan“ mi připadají mimořádně analyticky i divácky vzrušující. Přesto ale nesouhlasím s tvrzením, že by se o nich dalo mluvit jako o originálních. Slovník cizích slov vám totiž poví, že originální znamená „původní, nezávislý na žádném vzoru, samostatný“. A to Nolan není. Ale netrapte se tím, protože takový William Shakespeare bráno kolem a kolem taky nebyl.

Christopher Nolan dokonale ovládá schopnost esteticky mnohem podnětnější, na které podle ruských formalistů stojí atraktivita, ba podstata umění: ozvláštňovat. Umí zprostředkovat věci staré a zavedené jako nové a atraktivní. A to jak v oblasti vyprávění, tak v otázkách příběhů – které u Nolana tvoří velmi jednoduché a notoricky známé vzorce. Zločin a trest (Pronásledování, Insomnie), pomsta (Memento, Dokonalý trik), iniciační drama (Batman začíná), drama o morálce (Insomnie, Temný rytíř), drama o cestě (Počátek). Základ filmů pak tvoří vyprávění o zločincích a osudových ženách.

Představitel západní kultury se navíc za stovky let existence románového žánru naučil přijímat většinu typů vyprávěcích vzorců. Je skoro s podivem, jak se takzvané „puzzle movies" považují od 90. let (Obvyklí podezřelí, Šestý smysl) za novátorské, ačkoli překvapivé zvraty měly nejen mnohé filmy noir, ale je na nich postaven celý gotický román, detektivky, hororové povídky atd. Sebevědomí a nespolehliví vypravěči, zpětně se přepisující vyprávění, vyprávění s mnoha postavami, vyprávění s několika paralelně se odvíjejícími liniemi – to vše už je tu velmi, velmi dlouho.

Západní kultura je totiž založena právě na ozvláštňování opakujících se vzorců a Nolan dokázal na tradici uvědoměle navázat, a současně si zajistit neočekávatelně početné publikum. Nekřičí jako David Lynch, že je jiný než všichni ostatní a dělá filmy, které nelze pochopit a je v nich ukryta spousta symbolů. Nevolá do světa zkazky o tom, kolik viděl filmů a jak je všechny dokáže zkompilovat do neotřelých estetických útvarů, což s takovou oblibou činí Quentin Tarantino. Ani se nesnaží kubrickovsky křičet: Já jsem velký umělec!

Teď se nabízí, abych naopak začal vyjmenovávat ony velké a ctnostné muže, kterým se Nolan podobá, ale obávám se, že tě zklamu, milý čtenáři. Christopher Nolan – a je třeba upozornit, že mluvím o uměle zkonstruované entitě, kterou jsem (si) vytvořil na základě jejích filmů a prezentací prostřednictvím mediálních kanálů – miluje vyprávění příběhů jako proces. U jeho filmů se tak jako mnohem důležitější než tvůrce jeví divák. A ten chce být přesvědčován o tom, že je chytrý, inteligentní a vzdělaný, a současně si to zasloužit.

Nolanovy filmy naplňují slavný Kierkegaardův výrok o tom, že život můžeme pochopit jedině zpětně, ale musíme ho žít dopředu. Všechny do jednoho jsou napodruhé mnohem zábavnější než napoprvé. Zatímco napoprvé chceme znát příběh, při druhém sledování si užíváme způsoby jeho zprostředkování. Ujišťujeme se, že jsme ho pochopili správně a kocháme se výstavbou, protože jestli jsou něčím filmy jako Dokonalý trik nebo Počátek skutečně výjimečné, je to nemožnost jejich „transmediálního překladu“.

Tedy: Nepřevyprávíte je, nejde to.

Pouze shrnete děj v příčinných a časových souvislostech, čímž oba snímky připravíte o vše, čím jsou jako umělecká díla výjimečné. Nolanovy filmy nabídnou klíč ke svému řešení, nutí poznat je jako systém, a pak to použijí proti divákovi. Povědí o tom, že trik má tři fáze – the pledge, the turn a the prestige –, a velmi brzy pochopíme, že tak funguje i Dokonalý trik (nebo vše od Nolana?). A přitom tak sám publiku napovídá. Ukáže hned na začátku návod k vyprávění a zeptá se: Díváte se pozorně? První záběr Mementa. Dívali jste se pozorně? První scéna Počátku. Dívali jste se?

Není problém na konci filmu sestavit příběh, protože ve vší komplikovanosti jsou to vyprávění neuvěřitelně přehledná. Deník v deníku, které spolu komunikují – a je to tak přehledné. Čtyři roviny snu s odlišnou časovou organizací – a je to tak přehledné. Thriller o muži, který se stane postavou v cizí promyšlené hře – konec vše vysvětlí. Vyprávění pozpátku i kupředu mužem, který není schopen uchovávat nové vzpomínky – na konci nemáte problém vytvořit si jednu uspokojivou interpretaci. Jenže vzrušující je, že nikdy není jediná.

U „nolanovek“ si lze vytvořit několik různých verzí toho, co se skutečně stalo. A především čí to byl příběh. Napoprvé se zdá, že dominantní je jedna linie, která nás vede a nutí si jí všímat. Můžete se ptát, proč bychom museli, ale sdílená kulturní zkušenost 20. a 21. století k tomu prostě pudí. Napoprvé si člověk zpravidla neuvědomí, že Memento nemusí být nutně film o hledání vraha; že Dokonalý trik není nutně drama dvou (!) mužů a jedné (!) vraždy; že Počátek není nutně (anti)zlodějský film o vkládání jedné utkvělé myšlenky.

Jak již ale bylo řečeno, Nolan netvoří originální filmy. Bohatě čerpá z norem klasického vyprávění (linie akce a linie soukromého vztahu, promyšlená série příčin a následků, jasně dané hraniční body), s nimiž den co den konfrontuje i prosté sledování televize a divák se v nich orientuje víceméně automaticky. Bohatě čerpá z konvencí detektivek (např. Hammetta), sci-fi (např. Heinlein, Gibson), filmů noir (např. Laura, Vertigo), mytologických vzorců (viz např. knihu Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny) nebo třeba z Pohádek tisíce a jedné noci (vyprávění uvnitř vyprávění jiného vyprávění).

To se týká i filmových postupů. Koneckonců i ten Počátek dá vzpomenout na slavné paralelní prostříhávání čtyř období lidských dějin v Griffithově velkofilmu Intolerance z roku 1916. Vyprávění pozpátku jste mohli vidět (Nolan asi ne) v úžasném českém filmu Happy end, ale částečně i v Občanu Kaneovi atd. Důležitý je ale akt ozvláštnění a obviňovat Počátek z kopírování eXistenz nebo Matrixu je holý nesmysl, protože podobnost je čistě povrchní a ty konvence jsou mnohem starší. A když už, má Počátek blíž třeba k cyberpunkovým románům Neuromancer a Hrabě Nula od Williama Gibsona.

Proto je pro „nolanovky“ důležitější divák než tvůrce. Míra jeho kulturní gramotnosti vlastně ovlivňuje, jakým způsobem ty filmy vnímá. Všechny do jednoho nabízejí mapu, jak jimi lze během sledování úspěšně projít, ale z obvykle neuvědomělého procesu dělají uvědomělou činnost. Divák se musí soustředit, uvědomuje si komplikovanost skládání jednotlivých detailů k sobě a filmy mu to neusnadňují. Třeba pozpátku i kupředu vyprávěné Memento sice často opakuje, ale protože tak činí skrze hrdinu bez paměti, jsou to spíš podvratná vodítka. Temný rytíř nerekapituluje skoro nikdy.

Dokonalý trik nabízí stopy, zprostředkuje síť opakujících se vzorců (typy záběrů, motivy) a hned na začátku poskytne návod. Stejně se však divák zapotí, aby přehledné, ale stále mnoha-úrovňové narativní strategie pobral. Baví mě, když se mnozí fanoušci u Dokonalého triku zpěčují, že je konec příliš doslovný: nabízejí se totiž dvě hypotézy. Kdyby nebyl doslovný, pochopili by film? Ona se leckterá složitá věc po vysvětlení jeví jako jednoduchá – ale nejdřív ji někdo musel vysvětlit. A i kdyby oni ano, do kina chodí i jiní diváci, kteří naopak na konci budou mít pocit, že dostali odměnu.

Znalost dějin příběhů a způsobů jejich vyprávění však nakonec paradoxně nečiní Nolanovy filmy méně divácky vzrušujícími. Na rozdíl od filmů jako Zkurvená noc, Bábel nebo Pokání totiž neoperují s primitivními narativními triky, které když prohlédnete, stává se celý koncept nakonec mechanickou doplňovačkou. U Nolana znalost konceptů divácký zážitek zvrstvuje, protože divák pro jeho filmy není objektem manipulace, ale plnohodnotným partnerem, který když prohlédne, vidí pouze za první úroveň hry a vyjevuje se mu druhá.

Navzdory velkým osobním dilematům postav, morální nejednoznačnosti a osudovým rozhodnutím ale může podobný technický konstruktivizmus připadat některým divákům neosobní až naivní. Temný rytíř staví skrze Jokera ústřední trojici postav (Gordon, Wayne/Batman, Dent) do sítě neřešitelných rozhodnutí, kdy řešení jsou jen dvě, ale obě špatná. Umím si představit, že ačkoli to docení filozofové nebo analytici významových vztahů ve fikci, nevím, jestli to bude připadat stejně podnětné a záživné nadšeným divákům burtonovských Batmanů.

Lze jistě brojit i proti ženským postavám, které Nolan pojímá de facto hrozně jednoduše, skoro prepubertálně naivně. Jsou to oběti (Dokonalý trik, Insomnie, Počátek, Temný rytíř), bestie (Pronásledování, Memento, Počátek) nebo plakáty (Batman začíná). Nejpromyšlenější ženská postava u Nolana je Ariadne (ach ta její mytická nit) v Počátku; ta však kromě jednoho nevinného polibku jedná zcela asexuálně (i když tak nepůsobí) a její očividná emoční nevyzrálost je námětem klíčové konfrontace s jinou ženou.

Jakožto teoretik vyprávění a fikce (tedy osoba divácky dost deformovaná) nicméně musím Nolanova díla obdivovat. Tu konstrukční vypiplanost, s jakou se nestaví do opozice k dějinám vyprávění příběhů, ale navazují, ozvláštňují a nezatěžují strukturu významy nepodstatnými pro „story“. Ale zároveň se držím na pozoru před slepou adorací, která je vsazuje do mylných kontextů filmové historie – viz Počátek a jeho podivné srovnání s filmy, které paradoxně samy byly mnohem většími kompiláty dávno ozkoušených vzorců.

Proč jsou i přes svou komplikovanost nakonec vždy úspěšnější, než by se dalo čekat? Protože divákům překládají staré a známé postupy, kterým tito podvědomě rozumí a nemají problémy je rekonstruovat (snad s výjimkou Dokonalého triku). Současně tak činí natolik šikovně, že v týchž divácích vyvolávají pocit, že jejich porozumění není samozřejmé. Vypráví se pozpátku, dva vyprávějící deníky, čtyři souběžně ukázané úrovně snu – a já to chápu! A přitom Nolanovy filmy nejsou banální, jednoduché ani laciné triky, jen si uvědomují důležitost diváka, který chce být klamán.

Radomír D. Kokeš