Práce televizních skladatelů je z velké části nevděčná a krvavá. Vzhledem k zrychlenému metabolismu seriálové produkce musí autoři chrlit tucty skladeb týdně, přičemž většina z nich zanikne v řevu explozí nebo pod dialogy. Není divu, že se většinou jedná spíše o generickou omáčkou, propojenou výraznějšími jingly. Samozřejmě čest výjimkám, ale obecně platí, že u televizního seriálu jako divák vnímáte hudbu mnohem méně než u hollywoodského fláku. Z téhle neúprosné rovnice je naštěstí jedna část vyjmutá. V moři proměnných je to jediná konstanta, kterou slyšíte v každém díle, a tak se vám postupně provrtá do hlavy a už tam zůstane, bez ohledu na to, jestli ji do vás tlačili v útlém dětství (z té doby si totiž pamatujeme všechno, včetně televizních reklam) nebo ve třiceti. Úvodní znělky seriálů jsou žánrem samy o sobě a hlavně je na ně vždycky dost času. Právě ony jsou zlatou cestou do Hollywoodu a dál.

Občas to samozřejmě funguje i obráceně - slavní hollywoodští skladatelé se nechají přemluvit, aby složili znělku (Danny Elfman složil slavnou znělku Simpsonových, ale i Zoufalé manželky). Zbytek pak zůstane na nějakém elévovi, který je tak často předem prokletý, protože hudbou v samotném seriálu se už proráží o poznání hůř. Mnozí si např. myslí, že Giacchino se k filmové hudbě dostal přes tu televizní, ale ve skutečnosti začínal v herní branži (série Medal of Honor, Mercenaries). Brad Bird si ho ale pro Úžasňákovi vybral na základě toho, co zaslechnul v Aliasu, ačkoliv tam Giacchino pracoval spíš s elektronikou, zatímco pro Úžasňákovi spíš opisoval hutný zvuk bondovek (Bird ostatně původně kvůli hudbě uháněl Johna Barryho).

Některým skladatelům ale zjevně televizní chlebíček chutná. Mark Snow měl např. po fenomenálním úspěchu se znělkou Akt X hned několik filmových nabídek, ale zůstal věrný blikající obrazovce a skládal hudbu v seriálech jako Millenium (další Chris Carter), Brutální Nikita nebo Posel ztracených duší. Snowa si ovšem díky dosahu kultovního seriálu s Mulderem a Scullyovou pamatuje kdekdo. Horší už to bude s nahlížením do starších zářezů v ušních bubíncích. Jména jako Mike Post nebo Stu Phillips vyvolávají prázdné výrazy ve tvářích. Přitom zrovna tohle jsou veteráni, kteří mohou za nejúspěšnější ušní červy v dějinách televize:

Mike Post

Kvůli Mikeu Postovi tenhle článek vlastně vznikl, protože nikdo jiný toho v osmdesátkách neměl na svědomí tolik. Ať už to byly kompozice pod písničky nebo čisté instrumentálky, Post vyhrával jednu Emmy za druhou a diváci si jeho znělky pobrukují dodnes. K A-Teamu se dostal po dlouholeté spolupráci s producentem Stephenem J. Cannellem - televizním Bruckheimerem osmdesátých let. Už v roce 1974 složil intro k jeho seriálu Rockford Files, ale naplno se rozjel až v osmdesátkách u seriálu jako Riptide, Hardcastle & McCormick (spolupráce s Petem Carpenterem) nebo právě A-Team, jehož znělka vešla do dějin nejen úderným aranžmá, ale také úvodním voice-overem.

Jiným by to stačilo na tři kariéry, ale Post zabodoval i legendárním Magnumem, monumentální znělkou k L.A. Law nebo znělkou k jednomu z posledních Cannellových hitů - Odpadlíkovi (opět úvodní voice-over). A to jsme ještě spoustu znělek nejmenovali i proto, že seriály, které provázejí, k nám nikdy nezabloudily, nebo si je skoro nkdo nepamatuje (např. Hill Street Blues).

Stu Phillips

Stu kdo? Přesně tak se jmenuje knížka, kterou Stu Phillips před osmi lety vydal. Popisuje v ní právě úskalí hudebního byznysu v televizi a relativně nevděčnou pozici soundtrackových dělníků. A co je vlastně Stu zač? Je to chlápek, který položil hudební základy původního verze Battlestar Galactica, a hlavně všechny naočkoval znělkou ke Knight Riderovi. Ta přežije všechny možné pokusy o remake, celovečerní adaptaci i další elektronické prznění. Dá se říct, že přežije nás všechny. S dnes již osmdesátiletým Phillipsem si ji ale málokdo spojí.

Laurie Johnson

I Britové se v oblasti návykové televizní hudby umí otáčet, jak dokazuje Laurie Johnson. Pro Kubricka složil soundtrack k Dr. Divnoláskovi, ale proslavily ho až znělky k Avengers nebo Profesionálům. Ta posledně jmenovaná v sobě rezonuje charakteristický zvuk koncem sedmdesátých let, ale sedne k seriálu jako zadek na hrnec. Johnson v tom ovšem nebyl sám, britský seriálový odkaz hrdě nesl i Alan Parker s majestátnou znělkou detektivní trvalky Dempsey a Makepeace.

Lalo Schifrin

Argentinskému pianistovi a skladateli stačila jedna jediná znělka, aby se jeho kariéra rozeběhla až k těm nejvyšším hollywoodským vrškům. Jednoduché a účinné aranžmá Mission: Impossible se od šedesátých let několikrát zmodernizovalo, ale nezměnila se v něm ani nota. Schifrin se úspěchu první verze seriálu stihnul chytit a než se nadál, skládal Frajera Lukea, Bullittův případ, sérii filmů s Harrym Callahanem nebo leeovku Drak přichází. Soundtracky s asijskou příměsí mu jdou pěkně od ruky, jak se můžete přesvědčit u Křižovatky smrti 1 a 2. Jeho slabost pro klavír a jazzové variace je znát z každého jeho díla, což je v záplavě pseudoelektronických orchestrů vždy příjemná změna.

Sylvester Levay

Maďarský skladatel, který zažil období nejvěší slávy v polovině osmdesátých let, kdy složil syntetizátorový znělkový opus k akčnímu seriálu Airwolf a neméně elektronický (leč mnohem pomalejší a atmosféričtější) soundtrack ke Stallonovu thrilleru Kobra. Pak už to šlo trochu z kopce. Levay ještě začátkem 90. let vyseknul slušný soundtrack k prvním Žhavým výstřelům a němečtí televizní producenti, zjevně ovlivnění Airwolfem, mu v roce 1998 svěřili hudbu k Medicopter 117 - seriálu o posádce záchranářské helikoptéry. Levay si s tím poradil mistrovsky a znovu dokázal, že znělky jsou často na německých seriálech to nejlepší (viz Zimmerova znělka k Die Mottorad Cops).

Tohle jsou samozřejmě jen ty největší ikony, které mají většinou na svědomí hned několik památných soundtracků. Ze zlaté kroniky akčních osmdesátkových a devadesátkových seriálů bychom mohli jmenovat ještě Hawaii 5-0, jehož znělku možná znáte, aniž byste kdy slyšeli o seriálu (jeho remake se chystá na letošní podzim a nevypadá vůbec špatně), Jakea a Tlusťocha nebo třeba morfovací Zmiji. Tyhle znělky mají většinou na svědomí lidé, kteří si užili svých pár vteřin slávy a pak zase zapluli do zapomnění, nebo naopak rychle nastartovaly další kariéru (Randy Edelman a jeho MacGyver znělka nebo Jan Hammer s elektronickým intrem Miami Vice). Znělky ovšem žijí dál, ať už v nejrůznějších komplacích nebo při nekonečných reprízách. Jejich zvláštní kategorii tvoří písničková intra, která jsou populární od nepaměti (někdy třeba jen v instrumentální podobě). Znáte jich miliony, protože zvlášť u sitcomů a teen dramat jsou poslední dvě dekády takřka pravidlem, ale jelikož jsme tu po kolena v 80s nostalgii, tak zkuste na YouTube vyčenichat znělky k Jump Street 21, Thunder in Paradise nebo Moonlighting.


Teď už zbývá jen naházet to všechno do playlistu a svěřit se s tím, které z těch minutových skladeb z 80. a 90. let se nejvíc podepsaly na tom, co dnes posloucháte v autě nebo v MHD.