Řekněme si to na rovinu - letošní filmová sezóna nevypadá nejrůžověji, zvlášť pokud jde o těžkotonážní popcorny, které mají laskat naše rohovky a držet mozek co nejdál od těla. Pravé blockbustery se před námi zkrátka schovávají. Buď utekly pod sukni Iron Manovi 2 nebo jimi distribuce vyspravuje chudý červen (Zelená zóna, Srdečné pozdravy z Paříže). Venku je sice docela teplo, ale ještě ne tak moc, abyste se tam koukali jinak, než z okna. Filmová duše chátrá, tělo baží po zábavě, ale pohled do programu multiplexů nevěští nic dobrého, a když už se něco urodí, je z toho zklamání. Jak si podobné celuloidové prohry kompenzovat a nezůstat tzv. na suchu?

Hollywood odpověď zná, ale rozhodně vám ji nenašeptá. Ani za milion dolarů nebude vaším kámošem na telefonu, protože by to znamenalo, že vedle televizního přijímače vyroste konkurence. Alternativní druh zábavy, která je interaktivní a protáčí už dnes mnohem víc peněz než celá filmová továrna. Počítačové hry, dámy a pánové, pro ty kterým to ještě nedockvaklo. Před třiceti lety byly filmařům pro smích, před dvaceti je zkoušeli zneužívat a sabotovat a před deseti už se začali regulérně bát. Ostatně výmluvy na to, že premiéry, startující proti zahájení prodeje her jako GTA IV nebo Halo 3, jsou předem odsouzeny k nezdaru, byly stále častější. A to i přesto že byly naprosto liché. Filmy si vydělaly to svoje, hry také. Rozdíl tu samozřejmě byl, zatímco my tleskáme když hollywoodský trhák překoná hranici 100 milionů dolarů za víkend, nové Halo zvládne celosvětově pětinásobek během čtyřiadvaceti hodin. Při polovičním a menším rozpočtu.

Ekonomické rozpory ale tentokrát řešit nebudeme. Alarmující je, že hry lezou Hollywoodu do zelí nejen termínově, ale už i tematicky. Zkrátka a dobře tu jsou hry, které jsou filmovější než nabídka v kinech, pobaví déle, ohromí spolehlivěji a je radost se byť jen dívat, jak je někdo hraje. Přísahám, že hned v prvním případě bych radši koukal dvě hodiny na to, jak někdo mučí ovladač, než abych se vracel do kina:

Souboj titánů vs. God of War III

Leterrierův pokus o boží Třístovku je hloupý a roztěkaný, ale v rámci možností relativně efektní. Je to prostě výplachové béčko, které s dostatkem potravy a tolerance nějak přetrpíte (čím víc lidí, tím líp se bolest snáší). Proč ale lozit do kina na předigitalizovanou báchorku, které by zjevně prospělo pár desítek milionů navíc, když si můžete stejný příběh prožít v desetihodinovém balení, s podstatně bombastičtějšími kulisami a dlužno říct i o dost zajímavějším hrdinou? Kratos z God of War se vrátil akorát včas, aby Perseovi ukázal, jak se to má dělat. Spolu s titány útočí na Olymp, odkud ho sice svrhne Zeus rovnou do Podsvětí, ale Kratos si plivne do dlaní a začne zabíjet jednoho boha za druhým v akčních scénách, které by nenatočil nikdo ani za půl miliardy. A Kratos jste přirozeně vy, takže si můžete ty nejlepší okamžiky vychutnávat znovu a znovu, machrovat s nimi před kamarády, rodiči, pošťákem... možností je nepřeberně, jistota jediná - totiž, že tahle hra nastavuje blockbusterové standardy, které na půldruhého metru velké plazmě sejmou kohokoliv, včetně hardcore fanoušků Avatara. Navíc se ve hře vyskytuje tolik bájných postav, že s tím vystačíte v dějepise na půl roku dopředu. Další funkce, kterou byste v hollywoodské verzi s Worthingtonem hledali marně.

Samozřejmě potřebujete Playstation 3 a je to celé trochu nadnesené přirovnání, ale důležitý je samotný základ. Zatímco Hollywood nabízí rychlokvašku upletenou z pochybného 3D, mizerného scénáře a bolestivých zkratek, herní tvůrci slaví úspěch s epickým feelingem a story pečlivě vysoustruženou z osvědčených klišé. Při hraní pak máte pocit, že jste se propadli příběhově někam ke Conanovi, ale nemůžete si nevšimnout, že to všechno skvěle šlape. Akční videohry, dříve tolik osočovaná pro svou povrchnost, mají rázem větší hloubku a lepší charaktery než výkladní skříň v srdci Los Angeles? To musí být náhoda!

 


Podivní vs. Left 4 Dead 2

Obávám se, že při dvou až třech výskytech během jediného měsíce můžeme náhodu vyloučit. A to jsme se ani nemuseli moc snažit. Předem bych rád zdůraznil, že Podivní jsou celkem fajn. Brecka Eisnera jsem měl rád už od chvíle, kdy natočil Saharu (i když v ní utopil moře peněz), přičemž svou pověst šikovného řemeslníka potvrzuje i zde a definitivně ze sebe snímá auru protekčního dítka (jeho otec dlouhá léta šéfoval u Disneyho). Podivní jsou remakem hororu o vesničce napadnuté neznámým virem, který dělá z obyvatel vraždící maniaky. Jsou jako zombie, ale mají větší smysl pro kreativitu a nikoho nežerou. Timothy Olyphant a Radha Mitchell jako manželský pár se snaží utéct a celkem jim to vychází. On je akční, ona hezká, oba jsou ozbrojení a výsledkem je koukatelný průměr, který ctí předlohu i hororové trendy. Potíž je v tom, že tohle všechno už znáte a mohli byste se nudit. Co takhle zasáhnout do děje a pár antagonistů odpravit?

Herní žánr ze zombie premisy profituje o poznání lépe. Tam kde Hollywoodu došel dech i nápady, tam hry jako Dead Rising nebo Left 4 Dead pomrkávají na klasické romerovky ve stejném stylu, jako to zkoušel Zack Snyder v remaku Úsvitu mrtvých - žádné velké variace, jen vyžehlený vizuál, trocha nadhledu a popkulturních odkazů plus spousta mrtvol a minimum strachu před cenzurou. Videoherní násilí zombíkům svědčí, takže můžete po supermarketu pobíhat se sekačkou na trávu nebo z nepřátel vymlátit nemrtvou duši pomocí obřího nafukovacího kladiva. Pocit, že tohle všechno znáte se vám tu naopak bude hodit, protože jinak budete mít plné ruce práce s tím, aby se vám sajrajti nezakousli do krku. V době, kdy Romero už jen recykluje sama sebe a všichni ostatní vlastně jen čekají, na co si troufne konkurence, je tahle herní výpomoc darem z nebes. Zombieland všechno nespasí, proto byste měli za hnijícími kamarády utíkat ke konzolím.

 


Ninja Assassin vs. Ninja Gaiden

Třetí čičmunda do party se pravděpodobně snažil vypadat jako mix videohry, duchovního ponaučení a osmdesátkových mlátiček. Mám pocit, že v naší recenzi už jsme naznačili, co všechno dopadlo špatně. Konkurenční Ninja s Adkinsem je upřímnější nejen 80s tradicím, ale i ninjovskému řemeslu. Assassin se snaží být za každou cenu efektnější (mnohdy je to však měřeno jen zbytečnými hektolitry krve), ale povrchnost a snaha útočit na teenagery z něj crčí jak nulka z proseknuté krkavice. Pokud se nechcete mermomocí léčit u Amerického ninji, zkuste raději osvědčenou sérii Ninja Gaiden, která je tak trochu variací na God of War, jen s katanou, hvězdicemi a rychle rotujícím hrdinou. Ryu Hayabusa má víc svalů než kompletní soupiska Mr. Olympia a ninjovská klišé v animovaném balení krásně fungují. Klany Černého pavouka, mistři kováři a výstupy na posvátné hory vám nepřijdou cheesy, protože Japonci to umí tak nějak zaobalit.

Po pěti minutách toho navíc Ryu zvládne ve vzduchu i na zemi tolik, že se může i Tony Jaa odejít rekreovat, protože pixelová choreografie, vyrábějící komba jak na běžícím pásu, posouvá bitky za hranice vaší představivosti. Jde sice o motion capture japonských mistrů bojových umění, ale krkolomné kombinace už jsou dílem animátorů. A moc hezky se na ně dívá i v případě, že jste k tomu zrovna pustili kamaráda, co s tím ještě moc neumí.

 


Při pohledu na embedovaná videa pracuje hlavně první signální. Na současné generaci konzolí už hry pokročily do stádia, kdy jsou vizuálně natolik přitažlivé, že zatápí i filmu jako královské formě audiovizuální zábavy. Snažíme se ale naznačit hlavně to, co z pohyblivých obrázků nevyčtete. Hry dospěly i po stránce obsahové. Zejména ony pokleslejší žánry jako střílečky, arkádové mlátičky nebo sandboxové tituly se dostaly do rukou největších producentů s největším balíkem v kapse. Hry přestaly být zábavou vyráběnou na koleně. A jakkoliv dnes herní průmysl chrlí víc sequelů a remaků než ten filmový, zbavil se postupně všech kompromisů. I proto se čím dál tím častěji hovoří u her o filmovém zážitku. V áčkových titulech razantně narostl prostor, který je věnován ději a jeho odvíjení prostřednictvím ingame filmečků (renderovaných přímo v herním enginu nebo zprostředkovaných animací). Ty si, stejně jako již před lety herní intra, nezadají s filmovými díly. Inspirují se v nich a stále častěji je zkouší trumfovat. Epickou atmosféru, která jasně odkáže na celuloidové předlohy, najdeme v Uncharted 2 (Indiana Jones) nebo Falloutu 3 (Šílený Max), přičemž obě hry jsou tak strhující, že by v kinech klidně mohli promítat, jak je někdo hraje a stejně by bylo narváno. To je ostatně i příklad herní adaptace filmového Wolverinea, která svou předlohu trumfuje ve všech ohledech.

Téma herních adaptací a filmových her jsme obešli záměrně. Zatím z toho nikdy nevzešlo nic dobrého, přičemž někdy si to tvůrci sami uvědomí - po dvou nemastných neslaných hrách na motivy filmových Transformers teď vzniká hra na motivy těch comicsových. A nějakou náhodou vypadá mnohem zajímavěji. To není štulec pro Michaela Baye, spíš ukázka toho, že křečovité lpění na filmové licenci se nemusí vždycky vyplatit. Ostatně ty nejlepší "filmové hry" jsou nakonec vždycky ty comicsové a víc si berou z tištěné než z hrané verze (Batman: Arkham Asylum, Marvel Ultimate Alliance i zmíněný Wolverine). Proto by tyhle dva světy měly vyrůstat vedle sebe a nešlapat si do zelí. Ten herní dokázal, že pomoc filmového už dávno nepotřebuje, ten filmový zas opakovaně předvádí, že hernímu bratříčkovi ne úplně rozumí.

 


O tom, že v opisování jsou herní tvůrci mnohem úspěšnější nemůže být sporu. Chcete zažít Vojína Ryana? Zahrajte si Call of Duty! Co takhle Pacific? Vyzkoušejte Battlefield 1943! Začíná vám chybět starý dobrý Jack Bauer? Sam Fisher ze Splinter Cell ho nahradí sakumprásk... herní tvůrci šli ale ještě dál. Když se nechali Hollywoodem oblbnout na začátku devadesátých let, byl z toho velký průšvih jménem interaktivní filmy. Doba ovšem pokročila a nejnovější reinkarnace slibující spojit to nejlepší z obou světů, která se na svět nenápadně vyklubala před několika měsíci, definitivně naznačuje, že herní vývojáři si naše peníze zaslouží. Heavy Rain je poctou filmům od Davida Finchera a vzrušujícím bludištěm možností herních enginů (renderovaní herci tu vypadají líp jak v Zemeckisových animácích) a hráčových voleb. Představte si hru, ve které neexistuje game over, jen stovky různých rozuzlení podle toho, jak jste se zachovali, kam jste šli, co udělali a co neudělali. Detektivka s nekonečnými možnostmi a trsem různých point... film, který budete chtít hrát znovu a znovu.

Článek rozhodně nemá za cíl pošpinit filmový byznys nebo nějak bezuzdně propagovat ten herní. Kdo je v něm až po uši, ten moc dobře ví, proč tak činí. Velká spousta filmových fandů se ale herním radovánkám vyhýbá nebo jimi do určité míry opovrhuje. Je to chyba, protože vývoj v téhle "nižší kulturní oblasti" je natolik bouřlivý, že z něj Hollywoodu oprávněně raší studený pot na čele. Interaktivní zábava totiž má co nabídnout a největším překvapením může být, že nejde jen o krásný obraz, skvělý zvuk a převratné technologie - od máchání rukou po třetí rozměr, ale i o obyčejné a skrz naskrz poctivé vypravěčské řemeslo. Až vám zase začne v kině chybět, zkuste popřemýšlet o tom, kam se podělo. A sem tam si pustit kromě filmového i nějaký ten herní trailer.