Pravidla hry jsou známá už nějaký ten pátek. Doba autorských filmů v komerční sféře je nenávratně pryč. V půlce sedmdesátých let jí udupali Spielberg s Lucasem. Ten první natočil první blockbuster vůbec (Čelisti), druhý zas svou hvězdnou trilogií potvrdil, že to mamutí žraločí tržby nebyly náhodnou anomálií. Rozpočty začaly kynout, dolary se musely vracet do hlubokých kapes a producenti začínali mít vrch. Zbytek pohádky dávno známe... pro někoho to není happyend, jiný zas oceňuje, že tržní prostředí vyhnalo během osmdesátých a devadesátých let rozpočty tak vysoko, že se tím rozeběhla naplno technická revoluce (praktické efekty, počítačové triky). Bylo to ovšem na úkor osobností. Kdo se vypracoval na začátku, měl kliku a mohl si diktovat nebo rovnou přeběhnout na druhou stranu barikády - k producentům. To jsou ti pánové s velkými sliby, velkými kufříky a velkými nůžkami, po kterých se sahá, když jde do tuhého. A v případě Souboje Titánů se zas jednou žhavily doběla.

Ještě než se dostaneme k jádru Perseova pudla, měli bychom si rychle probrat na konkrétních příkladech, jak vlastně celý ten byznys funguje, a co všechno může producent udělat, když mu režisér přinese film, se kterým buď nesouhlasí on osobně, případně mu ho vypíská testovací publikum, nebo jednoduše nesplňuje některé z kritérií (=je dvakrát delší, než bylo dohodnuto):

Zkrácení

Zdaleka nejčastější důvod rozepří. Režiséři jsou zkrátka majetničtí a když už natočí stovky hodin materiálu, s těžkým srdcem se zbavují stopáže, linií, charakterů... logiky a koherence. Producenti naopak uvažují ve dvojkové soustavě (1 - zisk, 0 - propadák), takže cokoliv nad 150 minut jde kvůli neschopnosti protočit víc představení denně nekompromisně pod kudlu, ať už se jedná o režisérovu autocenzuru nebo o práci najatého Viktora Čističe (viz nechvalně proslulý případ čtvrté Smrtonosné pasti, kde se ovšem krátilo hlavně kvůli ratingu). Většinou jde o minuty, ale výjimkou u epických filmů nejsou ani půlhodiny (Troja) nebo hodiny (Království nebeské, Duna). Je nutné dodat, že se takhle zeštíhluje většina filmů, ale u těch profláklých se vedou osobní války po termínu odevzdávky. Režiséři možná ztratili svou moc, ale nejsou to o nic menší osobnosti. Dobře si uvědomují, že verze, která se dostane do kin je ta, kterou si budou lidé pamatovat, bez ohledu na dodatečné náplasti v podobě speciálních edic na DVD a dalším kulatém bazmeku. Některé křivdy přetrvávají i navzdory zveřejnění v audiokomentářích, blozích či pamětech. Na druhou stranu je jasné, že dvouhodinové romantické komedie, dvouapůlhodinové akčňáky a tříhodinová dramata si prostě koledují o průšvih.

Přetáčky/Dotáčky

Standardní mechanismus, většinou vynucený nepříliš úspěšnými testovacími projekcemi. Publiku se nelíbil závěr filmu, motivace postav, postavy samotné, případně chce víc humoru, explozí, rodinných hodnot nebo domácích mazlíčků. Často chce víc všeho, což sice žádnou moudrou radu nikomu nedá, ale jasné je, že film se musí NĚJAK změnit. Pro nás zákulisní šmejdily je to většinou neklamný znak toho, že film neskončí příliš slavně. Výjimky existují, ale statistiky hovoří jasně ve prospěch filmů, které projdou testovacím sítem napoprvé. Co se naposledy přetáčelo? Noční můra v Elm Street, Jonah Hex, Salt a samozřejmě Souboj Titánů.

Přetáčky nemusí nutně znamenat, že s filmem bylo něco v nepořádku, nicméně téměř jistě předznamenávají, že s ním něco v nepořádku bude. Původní scénář je tou dobou už dávno v koši, takže návaznost se musí řešit ve střižně, nikoliv v hlavě někoho, kdo ví, jak má vypadat dialog. Navíc se často příliš spoléhá na testovací publikum, vyžadující happyendy podle pravítka a jednoduché, průhledné charaktery. Potenciálně zajímavá či drzá koncovka je tak občas poslána k čertu, za cenu toho, že film "ozdobí" finále, které je v rozporu s předchozím dějem.

Tvůrčí rozpory

Někteří režiséři si vyskakují tak dlouho, až to producent nevydrží a prostě je vyrazí. Vzhledem k podepsaných slibům mlčenlivosti se pak vše schová pod politicky korektní "tvůrčí neshody" - film to poškodí méně a režisér se nemusí bát o to, jestli ještě někdy sežene práci. Mnohem častěji k tomu ale dochází u skladatelů filmové hudby - tam je totiž snadné ze dne na den vyrazit jednoho a najmout jiného. Režiséra ale musíte pod film podepsat, jinak to prostě nejde. Radikální řešení tedy přicházejí až ve chvíli, kdy se režisér nechce pod cenzurovaný sestřih podepsat a odmítá kompromisy. Oliver Hirschbiegel se musel zříct Invaze poté, co se studiu zdála jeho verze příliš nudná. Akčnější dotáčky posléze zařídil James McTeigue. Paula Schradera zase totálně odstavili od již natočeného prequelu k Vymítači ďábla a nechali Rennyho Harlina natočit úplně novou verzi (proslýchá se, že mizerné jsou obě dvě). To bylo v roce 2004, o čtvrt století dříve podobná škatulata řešil Richard Donner při souběžném natáčení prvních dvou Supermanů. Producentům se tehdy nezdál příliš vážný tón druhého filmu a odstavili Donnera, aby za něj mohl zaskočit Richard Lester a navařit trochu té komediální omáčky. Je malým zázrakem, že druhého Supermana dnes vnímáme jako celkem povedený, byť oproti jedničce o dost povrchnější film. Zjevně je to kouzlem slepé důvěry - jinou verzi jsme zkrátka neznali - světu jí představily až fanouškovské bootlegy a speciální edice na DVD.

Právě vynález filmových placek byl částečným zadostiučiněním pro zhrzelé tvůrce. Pokud měla pochroumaná verze velký úspěch, hodil se teď původní sestřih producentům jako marketingová vějička. Proto mohly vzniknout režisérské sestřihy celé řady filmů, často doprovázené svědectvím o promlčených nátlacích. Časem dostali režiséři do ruky ještě jednou zbraň - internet. V době, kdy filmové blogy čenichají kolem Hollywoodu dnem i nocí se online komunita stala mocným spojencem. Nejlépe to lze demonstrovat na příkladu hippie muzikálu Across the Universe. Když se producenti začali s režisérkou Julií Taymor hádat o finální sestřih, zveřejnila se celá aféra na několika blozích. V té době už byly venku dost přesvědčivé trailery a studio si nechtělo pozlobit srdnaté fanoušky u filmu bez hvězd a velké marketingové kampaně. Symbolicky tedy ustoupilo a nechalo režisérku prosadit svou verzí.

I reparát něco stojí

Bylo by ovšem naivní domnívat se, že to takhle dopadne vždy. Jakmile má studio v ruce trumf, např. snímek o fandech Star Wars, přestává platit přímá úměra rozpočtu a hvězdných jmen. Důležité jsou už jen předpoklady k zisku. Hrdinové komedie Fanboys jedou na slavný ranč George Lucase, aby tu ukradli kopii Epizody I a mohli se na ní povídat v předstihu. Ospravedlněním pro tento čin je postupující rakovina jejich kamaráda a tedy hrozba, že by se oficiální premiéry nemusel dožít. Studio bylo tak vyděšeno podtextem, že nechalo udělat dvě testovací projekce, přičemž druhá promítaná verze úplně vypustila linii s rakovinou a svedla nápad s kradením filmu na momentální pomatení smyslů (opilost).

Vypuštění rakoviny jako hlavní motivace ovšem na testovací publikum nefungovalo, takže se linie vrátila zpátky. V té době už ale studio dávno sebralo film původnímu režisérovi a nechalo ho přestříhat osvědčeným rutinérem. Po několika schvalovacích kolečkách a naštvaných reakcích fanoušků, kteří na premiéru čekali přes dva roky (někteří z nich viděli původní sestřih na festivalech, kam se šťastnou náhodou dostal ještě před celým tím kolotočem), studio vrátilo film původnímu režisérovi, který měl na sestříhání definitivní verze půldruhého dne. Pověst snímku však byla definitivně zkompromitována a studio ho nakonec uvedlo jen v několika desítkách kin.

Speciální edice na DVD? Jak už bylo řečeno, historie se píše v kinech a na záplaty po několika letech už jsou zvědaví jen sběratelé. Tím nijak nezpochybňuji důležitost vydání některých zásadních režisérských sestřihů (Supermani, Odplata, Blade Runner), ale většinou je to ve znamení hesla "příliš málo, příliš pozdě". U novějších filmů je to navíc čím dál obtížnější, protože s výrobou režisérského sestřihu se často pojí dodatečné náklady. U potenciálních hitů se s tím počítá předem (Pán prstenů, Strážci), ale třeba Sam Raimi musel s režisérskou verzí Spider-Mana 2 (na DVD vyšla jako Spider-Man 2.5) čekat až do natáčení trojky, protože jinak by ze studia těch pár milionů na triky nevydupal. Stejně tak dupal Ridley Scott při vyjednávání o účasti na dalších filmech, když chtěl napravit image Království nebeského. Jeho epopej o křižáckých výpravách měla v původní verzi přes tři hodiny, ale studio ji propagovalo jako "akční pecku od režiséra Gladiátora" a ve finále poslalo do kin sotva dvouhodinové torzo.

Dobře se o tom píše, špatně se na to kouká

Kdybychom měli mluvit o těch, kteří svou šanci napravit jizvy od střihačských nůžek nikdy nedostali, byli bychom tu do aleluja. My se ale potřebujeme dostat zpátky k Titánům. A proto musíme do hry přibrat Louise Leterriera. Francouzský šikula si udělal jméno na Kurýrech s Jasonem Stathamem - prvního stříhal s choreografem akčních scén Corey Yuenem (jsou uvedeni jako spolurežiséři, to evropský systém dovoluje), druhý za něj podle klepů z půlky odtočil štáb s choreografy a pomocným režisérem, takže nám tu zůstává ještě Utržený ze řetězu, a pak hlavně ta proklatá poslední verze comicsového Hulka. Z té se upekla hezká aférka, naplno prezentující sílu online filmového zpravodajství. Z roztržky mezi Marvelem, Edwardem Nortonem a Leterrierem žil internetový tisk pěkných pár týdnů. Všichni se navzájem obviňovali, že někdo někde udělal chybu a film začal zelenat, tentokrát hodně nezdravě, ještě než opustil studiový trezor. Na tržbách se nakonec negativní reklama neprojevila, ale mám pocit, že účetní od Marvelu, jenž se tehdy teprve stavěli na nohy, museli zažít pár mimořádně perných chvilek.

Střílejte na Francouze

Leterrier při prvním výletu do Ameriky zjevně na vlastní kůži poznal, že cizinec má v továrně na sny mimořádně tvrdý chlebíček. Podobně mělo studio na vodítku i Timura Bekmambetova, když se mu stříhalo do Wanted. Už je to svým způsobem folklór, potlačující kulturní diference, ostatně třeba Paul Verhoeven by mohl vyprávět. Teror ve střižně v případě Hulka byl ale zjevně jen zahřívacím kolem...

Souboj Titánů plnil titulní stránky dávno před premiérou. Prý úspěchaná a podezřele levná konverze do 3D, ještě podezřelejší množství přetáček a hodně přesčasů ve střižně. Nejsme doktoři, ale tohle jsou pacienti, co ze sanitky míří rovnou na JIPku. Na druhou stranu po dějové stránce od Titánů nikdo moc nečekal. Pokud to bude vypadat jako Třístovka, lidi tam budou řvát, bohové umírat a celé se to vejde do půldruhé hodiny, kde je sakra problém, no ne?

Pominu-li optiku teen fanoušků, co ujíždějí na rockových riffech a polobožských sixpackových borcích, nakonec to vypadá, že Leterrier měl trochu větší ambice než třeba Raimiho televizní Spartakus. Chtěl přesah, pletichaření na Olympu, zlého Dia, charakterního Persea a vůbec trochu lepší podhoubí, ze kterého by časem mohla vyrůst třeba trilogie. Jenže u Warnerů řekli ne. Celý film prošel tak radikálním prostřihem, že Danny Huston v něm stráví slabých patnáct vteřin (původně má jeho postava mnohem víc prostoru), jiní herci jsou vyškrtnutí komplet a nejen závěrečný twist nutí k ťukání na čelo i diváky, kterým zlatavé digitální ohňostroje dělají mžitky před očima i pár hodin po opuštění multiplexu. Na základě původního scénáře, záběrů z klipů a trailerů plus interních informací lze sestavit obrázek originálu a aktuální kinoverze. Je to jako postavit vedle sebe Laurela a Hardyho, přičemž je obtížné určit, zda by Leterrierova původní verze byla lepší. Nikoliv ovšem nemožné, protože drtivá většina záběrů je ve warneráckém trezoru. Paradoxně se dá prohlásit, že čím víc lidí uvidí zmršenou verzi, tím větší je šance, že se někdy dočkáme té první - musela by totiž projít zásadním trikovým liftingem za deset, patnáct milionů dolarů.

Tahle částka není přehnaná, což nás bohužel odkazuje do sekce zbožných přání. Navíc v ní není započítaný poplatek za převedení do 3D. Právě překotná a zparchantělá konverze do sterea je prý jedním z důvodů, proč se v postprodukci škrtalo. Méně záběrů s bohy = hubenější rozpočet na triky, kratší stopáž = levnější a rychlejší konverze. Po zkušenostech z Hulka tentokrát Leterrier držel jazyk za zuby, takže se všechny hnusné detaily dostaly ven "náhodou" až několik hodin po premiéře. I kdyby se tak stalo týden předem, nedá se očekávat, že by online zástava měla stejnou sílu jako obří marketingová kampaň. Ta snímek prodala. Ta mu teď do kasičky vrátí onu čtvrt miliardu nákladů (rozpočet + marketing) a při troše štěstí zajistí i natáčení sequelu. A Leterrier bude mít další práci a další tučný šek. Bude do třetice chytřejší nebo už jen povolnější? A co vy? To, že jsou některé filmy trochu jednodušší je často vidět z dálky, ale vzhledem k pečlivě skrytým čachrům a navoněnému marketingu je stále obtížnější ukázat prstem na autory lobotomie. Myslete na to, až vám budou zítra v kině nasazovat 3D brýle a zároveň vás zbavovat těch růžových...

SPOILERY

Srovnání původní premisy s finálním dějem:

V původním scénáři je jednoznačným záporákem Zeus. Přihlíží popravě své souložnice a jejího/jeho syna (Persea), hodlá spláchnout lidstvo z povrchu zemského a snaží se svého syna donutit, aby se k němu na Olympu připojil, když už teda přežije všechny ty útrapy. Ostatní bohové se snaží v zákulisí pletichařit, utrhnout si kus koláče a dostat se k větší moci. Právě zákulisní pletky nahoře na Olympu tvoří velkou část vystřiženého materiálu. Perseus se navíc, v duchu předlohy, zamiluje do Andromedy a jeho pouť je tedy motivována nejen pomstou, ale i láskou. Io je v původní verzi pouze rádkyní, žádný větší vztah se mezi ní a Perseem nevyvíjí. A Hádes je odhalen jako ten, který kul pikle proti všem ostatním bohům a stihne ho spravedlivý trest. Perseus na konci ukáže Diovi znovu prostředníček, vrátí mu meč a jde domů.

V kinoverzi je rázem všechno jinak. Zeus je sice naštvaný, ale všechnu špinavou práci nechává na Hádovi. Svého levobočka zahrne dárečky a sem tam mu i poradí, cítíte v něm snahu alespoň trochu odčinit své hříchy (ovšem velmi svéráznou a necitlivou cestou). Na Andromedu se víceméně kašle, Io chce zjevně Persea sbalit a ve finále Hádes jenom zapadne zpátky do podsvětí, Io - nesnášející krutý úděl věčného života - je resuscitována a má z toho zjevně radost. Zeus a Perseus jsou jedna šťastná rodinka, všichni tančí...

Zkrátka blamáž. Řecko by možná mělo uvažovat o velké žalobě za ničení kulturního dědictví. Stačí soudcům ukázat Titány nebo Percyho Jacksona a je to v kapse. Řekům by se navíc nějaká ta zlatka právě teď hodila.