Král světa. Železný Jim. Režisér, který neumí natočit špatný film. K tomu, aby v kinematografii páchal velké věci, ho předurčuje už samotné příjmení. Podobně jako jméno Schwarzenegger nemůže nosit nějaký střízlík, musí i slovo Cameron (které v sobě spojuje slovo „camera“ a ještě mačká spínací tlačítko „On“) označovat muže, který s filmovým materiálem předvádí věci nevídané.

Jeho příběh připomíná klasickou pohádkou o chlapíkovi, který se z nuly vypracoval na vrchol. Nevystudoval žádnou filmovou školu, krátce po studiu se živil jako řidič kamionů, navíc se narodil v kanadském státě Ontario – kdo někdy viděl pár dílu How I Met Your Mother, musí vědět, že kanadský původ je tak trochu diagnóza. Přesto se postupně vypracoval: Od výtvarných návrhů a práce na miniaturách pro legendárního béčkaře Rogera Cormana, k první režijní zakázce (ano, ke zpraseným a Cameronovi odebraným Piraním 2), až k průlomovému Terminátorovi, jehož Cameron napsal, zrežíroval a ještě si skrze něj postavil takový malý pomník. Jeho rozměry se zvyšovaly pravidelně a přímo úměrně času strávenému v Hollywoodu, jak můžete vyčíst z chronologického přehledu snímků „Železného Jima“. K němu teď přidáme trochu omáčky...

Je to mimochodem moc hezká přezdívka, ten Železný Jim, která přesně vystihuje Cameronovu odolnost vůči situacím, kdy se jeho velkofilmy ženou do průseru. Odráží i perfekcionismus a hlavně důslednost, s jakou jde za realizací svých vizí. Mnohdy i nepříjemnou umanutost, kterou nakonec ale diváci v kině náramně ocení.

I když je Cameronův mediální obraz o poznání přívětivější než pověst mnoha jeho kolegů (nemusíme mířit rovnou mezi psychopaty z ranku Davida O. Russella… spousta režisérů umí být nepříjemných, i třeba Raimi nebo McG), vypráví se o něm v zákulisí hodně drsné historky. Nemíním je tu vypisovat, koneckonců jsou jen dalšími přívěsky na mýtické image precizního režiséra, který pečlivě a trpělivě naplňuje svoje fantazie. Každopádně natáčení Propasti nebo Titanicu se v neoficiálních hollywoodských análech řádí k vůbec nejnáročnějším zkušenostem, jaké můžete zažít ve filmovém štábu. O Cameronovi se mluví jako arogantním, tvrdém a kompromisům uhýbajícím velmožovi, jenž překračuje mrtvoly a jako autokratický vůdce donekonečna sdírá všechny svoje sluhy.

Svéhlavý perfekcionista

Faktem je, že v podstatě nemá na výběr. To on se, po úspěchu „svého“ Terminátora a zakázkových Vetřelců, stal stěžejním garantem svých gigantických projektů. Byly nejen velkolepé a časově i finančně čím dál tím náročnější, ale z rozhodující části je podmiňoval vlastní autorskou vizí. Cameron si jednak dlouhé roky šlechtí svoje nápady - to z jeho hlavy vzešly přímo náměty pro obě „Téčka“, Propast i Avatara. Navíc si obdobně jako Lucas, Spielberg nebo Gibson vydobyl kreativní, a do jisté míry i finanční nezávislost, a tím i výsadní tvůrčí pozici. Což v dnešním Hollywoodu není vůbec běžné. I když se to tak z novinových zpráv a klepů nemusí zdát, všichni ti režiséři a scenáristé, káraní a vynášení v různých recenzích, jsou často jen námezdními dělníky, kteří do výsledného filmu kolikrát nemůžou vůbec mluvit. Jsou jen jedním, klidně i úplně řadovým dílkem v soukolí, a běžně můžou ztratit veškerou kontrolu nad pohybem celé filmové mašiny, pod níž jsou podepsaní.

Cameron je jiný případ. Zvlášť dnes. Od počátku přiznával, že Avatar je jeho srdečním projektem, promýšleným už někdy od dětství. Vydestiloval jej ze svých oblíbených sci-fi a fantasy povídek, vtiskl mu archetypální dramatický tvar a čekal na dobu, kdy technologie dovolí jeho „modrou vizi“ realizovat. Když ta doba přišla – a že to jsou už alespoň tři roky, kdy to Železný Jim zcela definitivně zjistil – začaly na jeho sci-fi monstrprojektu pracovat stovky výtvarníků, architektů, designerů, trikařů a pravděpodobně i zahradníků, fyzikálních expertů, lingvistů, zoologů, biologů a snad i zubních laborantů, dermatologů a ornitologů ve výslužbě (jak jinak si vysvětlit vymazlenost celé Pandory). Tahle banda nedostala za úkol vytvořit nový svět. Ale zhmotnit ten, jenž si Cameron vysnil a rozhodl se jej přetisknout na plátno.

„Bylo to jako kdybychom měli oživit místa, která James jako jediný z nás navštívil a měl o nich do detailu přesnou představu,“ shodují se lidé nejrůznějších talentů a schopností. S Cameronem je pořízení o to složitější, že si svou fantazii sám rozkreslil, takže šlo opravdu spíš o naplňování nádob, jež nikdy nikdo neviděl, než o svobodné kreativní víření machrů svých oborů. Cameron sám dodal previzualizace – jako člověk proslulý už od prvních krůčků v byznysu svým výtvarným talentem, zálibou ve vytváření technických návrhů a dokonce i ve fušování do triků, masek a dalších aspektů každého správného velkofilmu, si prostě mohl u Avataru najmout řemeslníky, kteří zrealizovali jen JEHO plány.

Už se dostáváme na tenký led „mramorizace“ Jamese Camerona. Jenže jeho všestrannost zkrátka je obdivuhodná a prakticky nikdo v Hollywoodu se jí nemůže rovnat. „U Camerona se rovnoměrně vyvinuly dvě stránky jeho osobnosti: Jak ta umělecká, tak ta vědecká,“ tvrdí autorka Cameronova životopisu Rebecca Keegan a přesně tím vystihuje, proč má Cameron před ostatními náskok. Jako výtvarník má zřetelnou představu o podobě svých projektů. Jako režisér nad nimi neztrácí kontrolu ani v horizontu několika let a stovek utracených milionů. Jako obchodník z nich dokáže vytěžit velmi zajímavé finanční položky. Jako vědec, spolupracující s NASA i s podivíny z výzkumných laboratoří, disponuje technikou, která přebíjí konkurenty. Je to příliš mnoho trumfů na to, aby je mohla v dlani svírat jen jedna osoba. Cameron s nimi ale nakládá natolik pečlivě, že každý z pouhých sedmi celovečerních hraných filmů (dvojku Piraní teď nepočítám) jen upevnil jeho pozici mezi hollywoodskou smetánkou.

Jeho veličenstvo, král Maximalista I.

Když se před dvanácti lety prohlásil za krále světa, a to přímo na oscarovém ceremoniálu, kde obvykle vysedávají lidé kapánek významnější než Jiří Pomeje nebo Milan Kindl, mohlo to být bráno jako projev nabubřelosti. Nebyla by to první zmínka o Cameronových „charakterových vadách“. K profesi režiséra ale sebestřednost jednoduše patří. Stejně jako pedantský dohled nad celým tím nákladným cirkusem, absolutní víra ve vlastní názor a často nekompromisní styl komunikace. Režiséři možná jsou veřejností vnímáni jako milí strýčkové, kteří v kinech vyprávějí vánoční pohádky, v reálu ale fuckují každého pikolíka a házejí po hercích dlažební kostky. Když jim pokazíte scénu, zpraží vás pohledem, který by rozbrečel i Chucka Norrise. Když se seknete podruhé, letíte na trestnou lavici a do konce natáčení už můžete leda tak štupovat Arnieho ponožky.

Cameron při koordinaci svých megalomanských projektů zkrátka musí být důsledný a do sebe zahleděný. Odjakživa překračuje hranice. Nakládá si na sebe tíhu, která by normálního člověka připravila o rozum, a dělá to vytrvale, během celé své kariéry. Už Propast – z perspektivy Avatara vlastně docela komorní podmořská sci-fi – redefinovala limity kinematografie složitým a nákladným natáčením ve vodě. Každý druhý filmař vám potvrdí, že natáčení podvodních scén je ještě těžším oříškem k rozlousknutí než režírování pokakaných brečících dětí a neposlušných psů. Propast se přitom skoro celá odehrávala pod hladinou. Cameron kvůli tomu nechal naplnit vodou slušnou část nedostavěné jaderné elektrárny v Jižní Karolině, ze štábu a herců udělal obojživelníky, kteří trávili víc času v dekompresních komorách než v posteli. Natahovaný a produkčními patáliemi provázený projekt hnal zúčastněné na hranu fyzických a psychických sil… a přesto stál výsledek za to a vyzařoval nebývalou tvůrčí jistotu.

T2: Opus magnum

Dvojka Terminátora se sice rodila snáze, ale zase s sebou nesla nepříjemný punc nejdražšího projektu všech dob. První film, u kterého se mluvilo (byť neoficiálně) o hezky kulatém stomilionovém rozpočtu, se naštěstí pro Camerona proměnil v jeho životní dílo. Veškeré úsilí vykoupil nezpochybnitelný komerční úspěch, ovace od kritiků i oscarové Akademie. A pak samozřejmě i vydobytý status filmového revolucionáře, jenž na Cameronovi definitivně ulpěl. Posun technologických možností režiséra povýšil na vizionáře. A slušná množina diváků si vedle svého prvního sexu a prvního tahu z cigarety zafixovala do paměti i první okamžik, kdy T-1000 prošel mříží.

Terminátor 2 je dokonalou esencí toho, co kinematografii přenesl James Cameron. Můžeme se rozplývat nad novátorskými trikovými sekvencemi, spojenými převážně se skopičinami tekutého terminátořího padoucha (v nich se fantasticky rozvedly možnosti otestované v Propasti), a oceňovat i další příspěvek legendárního Stana Winstona, režisérova přítele, letitého spolupracovníka a jedinečného přeborníka zejména v oblasti praktických efektů a masek. I po dvaceti letech se nadšeně hýká nad těžkotonážní akcí a nad Cameronovým stylem, z něhož nevystupují atrakce a „samostatné“ zapamatovatelné sekvence, ale celý film je kompaktní vyváženou přehlídkou možností hollywoodských velkoformátových podívaných. Samozřejmě s adekvátně silným příběhem, věčným poselstvím a atmosférou tak hutnou, že by ji nerozředil ani hláškující Shia.

 

Terminátor 2 je typickým Cameronovým dílem ovšem i z toho důvodu, že se film poměrně výrazně prodražil a jeho uvedení provázela tedy nejen velká očekávání, ale i solidní nervozita. Nervozita obrácená v triumf. Budiž to Cameronův trademark. Z původních sedmdesáti milionů se náklady z rozpočtu vyšplhaly až na zmíněnou stovku, což je dnes sice suma, za kterou nepořídíte ani půlku supersračkoidního Shreka 3, ve své době ovšem šlo o rekordní průvan v účtárně (nejen) studia Carolco. 

Fascinující je na T2 kontrast mezi Cameronovým geekovským nadšením pro techniku a vztyčeným ukazováčkem, jímž už poněkolikáté káravě varoval prostopášné lidstvo. Podobně jako k sobě na první pohled nepasuje zápal vědeckého inovátora a citlivý přístup výtvarníka, snícího o vzdálených světech, je zvláštní sledovat Camerona, jak si vypreparuje roboty, a pak nechá Skynet pustošit svět. Terminátoří univerzum dalo nerdům a vědátorům spoustu možností, jak se hnípat v mašinkách, zbraních a efektivních způsobech k likvidaci primitivních slabých človíčků – viz imfův obsáhlý článek. Obě „Téčka“ přesto, přes všechen techno-fetiš, varují před umělou inteligencí a stroji, jež se vymknou z kontroly a udělají si ze Země cvičnou jadernou střelnici.

Cameron tak vlastně tvoří jako vědec-idealista. Pro humanisty čapkovského typu musí být vzorem ctnostného badatele, který sice razí kupředu a dělá pro pokrok víc než kdokoliv jiný, zároveň ale bez ustání zdůrazňuje morální rozměr svého koumání. Z vědy a technologického pokroku se nikdy nesmí vytratit lidský rozměr, technika je sama o sobě nebezpečná, naznačuje Cameron během celé své kariéry, už od dob raného kraťasu Xenogenesis. I tady dostal člověk málem na zadek od silné mašiny. Totéž platilo v Terminátorech. V Propasti vojenská udělátka zatápěla spanilým mimozemšťanům, v Titanicu poslal kovový parník do věčných lovišť tisíce plaváčků a o Avataru snad mluvit ani nemusíme. Jen ve Vetřelcích si díky žlutému nakladači mohla Ripleyová poradit se šmejdem z vesmíru. K dopravním účelům a záchraně žen a dětí se mašinky zjevně hodí. Alespoň tak.

O to víc obdivuhodné je Cameronovo nadšení pro techniku - stal se ikonou pro militaristy, protože ve Vetřelcích, Terminátorech i v Avataru odhalil mnoho nádherných vehiklů a důmyslných demoličních strojů, jejichž pustošivost nepřekonal ani Charlie Sheen ve Žhavých výstřelech 2. Přitom Cameron skrze ně káže o míru, o tom, že máme žít v sepětí s přírodou a že bychom se měli milovat a množit. Jiný filmař by to podal jako trapnou moralistní poučku a kapala by z něj zášť i vůči malé pistoli – Cameronovo poselství do vás sype Arnie rotačním kulometem. Jeho argumenty zní přesvědčivě.

Překračování hranic

Základní parametry Cameronovy tvorby se tedy během let nemění. I u Pravdivých lží mocně utrácel a zároveň redefinoval trikové možnosti. Ve městě lítaly Harriery, Arnold hláškoval a rozverná akční komedie se zařadila do vybrané společnosti stomilionových blockbusterů.

Titanic šel samozřejmě mnohem dál. Pompézní měřítko, v jakém měla být zrekonstruována nejslavnější námořní katastrofa, umožnilo odklepnutí monstrózního stopětatřicetimilionového rozpočtu. Jenže natáčení se extrémně protáhlo a dva další měsíce na place, plus náročná postprodukce, si vyžádaly další dolarové injekce. Titanic tak stál víc jak 200 milionů dolarů. A ač se to nemusí zdát uvěřitelné, do kin vstupoval jako ideální adept na popravu, který jen potvrdí, že historické a vodní filmy propálí díru do sebepevnější kapsy. Titanic totiž vyplouval jen dva roky poté, co propadák Ostrov hrdlořezů torpédoval „terminátoří“ společnost Carolco, i co komerčně selhal nejdražší film všech dob, Reynoldsův Vodní svět.

O Titanicu se psalo jako o prokletém projektu. Premiéra se odkládala hned na několikrát, evidentně vyčerpaný Cameron se kvůli problémům dokonce vzdal svého osmimilionového honoráře... Jak báječně to nakonec všechno dopadlo, netřeba připomínat. Snad se jen hodí doplnit, že Cameron si na svém rekordoborci nakonec dojel až k víc jak stomilionové odměně. A často zmíňovaným jedenácti Oscarům.

Letitý boj s přebujelými rozpočty a poplašnými zprávami o blížící se kasovní pohromě, pravděpodobně skrývá důvody, proč se Cameron a jeho producent John Landau neradi vybavují o nákladech na Avatar. I když film vypadá adekvátně klidně šesti stovkám milionů dolarů, mluví se oficiálně o 240 milionech na výrobu a dalších 160 na propagaci. Tvůrci se evidentně snaží, aby s sebou Avatar nevláčel zavazující nálepku nejdražšího filmu všech dob. Stačí, že se musí potýkat s pověstí revolučního počinu, který halasně ohlašuje novou éru v oblasti triků a 3D kinematografie. Oficiálně nejdražšími počinem tedy zůstává trojka Pirátů z Karibiku, následovaná Spider-Manem 3 (aneb dva zoufalé třetí díly si podávají ruce) a nepochopitelně nákladným šestým Potterem. Až pak uzříte Avatar, těsně nad „tunely“ z ranku Prince Kaspiana, Terminator Salvation nebo Quantum of Solace. Avatar se v takové společnosti musí cítit zvlášť dobře, protože je ještě víc slyšet, jak neopakovatelnou podívanou jeho tvůrci pořídili, aniž by vybočili z relativně rozumných dolarových mezích.

Právě díky tomu může Cameron tentokrát cílit na světová kina s trochu větším klidem. I když všichni tuší, že po T2 a Titanicu prostě zase, už potřetí, natočil nejnákladnější snímek historie... Účetní kouzla ale zmůžou leccos. Dovolil bych si tvrdit, že zatímco Zemeckis Disneymu pěkně natvrdo namarkoval prachy zainvestované do rozvoje své 3D technologie (spekuluje se zhruba o padesáti milionech, které z dvousetmilionového rozpočtu Vánoční koledy odtekly za Zemeckisem), Cameron prostě náklady na vývoj a mnohaletou reprodukci z rozpočtu částečně vyjmul. Aby se „ušetřilo“ a zmírnilo se napětí.

Režisér se díky tomu nebude muset v kinech rvát na plné koule, tak jako tomu bylo v případě Titanicu, Propasti nebo Terminátora 2. U Avataru už může být měkčí, což dodržuje vlastně i co se filmu samotného týče, jenž je výrazně víc „family-friendly“ než jakýkoliv předchozí projekt Železného Jima.

Manžel na zabití

Cameron navíc upustil ještě od jedné trademarkové libůstky, skrze kterou lze orámovat celou jeho kariéru: Nenašel si novou kočku. Šedivý umanutec možná vládne filmovému světu, ale jako manžel je zřejmě mizernější než Silvio Berlusconi. Protože byl vždycky maximalista, chtěl nejspíš i dominovat ve statistice zmařených partnerských vztahů: Proto v jeho biografii najdete čtyři rozvody a pět manželek. Se svou první ženou Sharon Williams se rozvedl ještě během natáčení prvního Terminátora. Kvapně přesedlal na jeho producentku Gale Anne Hurd, která mu mimo jiné pomohla protlačit se do první režisérské ligy, prostřednictvím čtyř parádních filmů (T1, Vetřelci, posléze i Propast a T2).

Už při uvedení Propasti ale Camerona provázela jen jako exmanžela, režisér totiž začal randit s Kathryn Bigelow. Posléze jí zaprodukoval Bod zlomu a Zvláštní dny (letos si to s ní dokonce rozdá, čistě v kompetitivním slova smyslu, na Zlatých glóbech i Oscarech), ale ani jejich vztah se příštího Jimova filmu nedožil. Cameron totiž svou frekvenci „výměny manželek“ zrychlil, takže při premiéře Terminátora 2 už si mohl dělat zálusk na Lindu Hamilton, tedy drsnou Sáru Connorovou. Svatba se slavila až v roce 1997. Jenže i když Linda povila Cameronovi potomka, vztah šel zase rychle do kopru.

V roce 1999 už byl Jim zase volný jako pták a mohl – ó jaká změna – opětovně klofnout herečku ze svého posledního snímku. Suzy Amis, blonďatá plačící vnučka Rose z Titanicu, Cameronovi nadělila tři děti a stojí po jeho boku dodnes. Kdo ví, co se jí honilo hlavou, když Cameron s Avatarem finišoval, kdo ví, jestli se bála další tradiční výměny a jestli náhodou celá ta dvanáctiletá prodleva nebyla tak trochu kvůli ní… Tyhle spekulace ale přenechme jiným, minimálně do chvíle, kdy si James poprvé vyjde se Zoe Saldanou.

Nikdo by se Zoe divit nemohl, protože Cameron právě znovu dobývá titul krále světa. Pokud se podaří naplnit adekvátně multiplexy, padne mu zeměkoule k nohám a on bude moct opět rozvážně přemýšlet, čím nám vypálí zornice na příště. Cameron navíc vždycky uměl psát silné ženské charaktery. Vždycky si užíval, když se musely baby rvát s nelítostným mužským světem a pálit do Vetřelců i neodbytných robotů. Partie je to tedy pořád zatraceně dobrá. A nejspíš i vždycky bude.