U příležitosti slavnostní premiéry Avatara proběhla v přízemí londýnského hotelu Claridge’s den poté i tisková konference s vybranými herci, kterým statečně velel samotný Cameron. Během pětatřiceti minut padla spousta středně i velmi zajímavých otázek a konečně se rozlouskl Cameronův postoj k neustálému srovnávání 2D a 3D verzí. Přepis a překlad tiskové konference v kompletním znění najdete o pár odstavců dál.

Při úvodních ovacích bylo dost zřejmé, že premiéra i přidružené večírky v předchozích dnech byly zjevně pro osazenstvo před mikrofony dost náročné. Především zmuchlanější Sam Worthington vypadal, že bujaré oslavy ukončení celého procesu pojímá opravdu zodpovědně. Džíny, oprané tričko Iron Maiden (a navrch sako, které mu někdo šoupnul minutu před výstupem, aby se neřeklo), evokovalo kombinaci, ve které před několika minutami opustil vydařený večírek s kamarády a nestačil se od té doby ani minutu vyspat, natož navštívit šatník. Jeho podmanivý - i když dnes poněkud unavený - chraplák celou situaci dokonale podtrhuje. A celou dobu ze sebe mimochodem sype „fucky“ jako o závod. S energetickou výdrží je na tom podobně i – jinak obvykle velice hovorný, energický a vtipkující – producent Jon Landau, který se za celý průbeh tiskové konference vytasí s jednou jedinou větou a ještě není ani k tématu. Zbytek ansámblu se jinak statečně drží, nedá na sobě nic znát a neztrácí nic ze svého pracně trénovaného půvabu. Tiskovka může začít…

Je velká škoda, že se ji nezúčastní Giovanni Ribisi, Michelle Rodriguez, ani Joel Moore, protože pro každého z nich by se bez výjimky hodila otázka: berete drogy? Ribisi na pátečním koberci vypadal jako po dost ošklivém tripu a zbylí dva zase jako že si ho právě užívají. Ale možná jsou to prostě jenom veselé kopy, haha.

Jinak ještě poznámka pod čarou k pátečnímu výstupu Michelle Rodriguez u modrého koberce: naživo vzbudila opravdu nevídaný rozruch a s přehledem strhávala všechnu pozornost autogramu chtivých diváků na sebe. Spousta lidí sice s vědomostmi ohledně její účasti ve filmech a seriálech nedohlédla za okraj posledního dílu Rychle a zběsile, ale hulákat pořád dokola „Micheeeeelle! Heeeere!“ je zjevně bavilo. A já přihodím, že to byl naživo zdaleka největší kus z celé avataří posádky.

Celá tiskovka se nesla v hodně přátelském duchu: Cameron působí vstřícně, Sigourney Weaver má očividnou radost, že už má celé natáčení za sebou, Stephen Lang je trochu smutný, že se ho nikdo na nic neptá, Jon Landau přikyvuje a spí a Zoe Saldana se Samem Worthingtonem vstřebávají celou diskuzi s opravdovým zájmem.

Kdy jste naposledy viděli hotovou verzi filmu?

Stephen Lang: Hotovou, kompletní verzi filmu jsem viděl až poprvé včera na premiéře. Byl to neskutečný zážitek. A poprvé od skončení natáčení se mi skutečně ulevilo, dokázal jsem si film užít s diváky a zamilovat se do Na’vi. Což mě celkem zaskočilo.

Sigourney Weaver: No, to není úplně normální (smích).

Stephen Lang: Nějak se s tím srovnám (smích).

Sigourney Weaver: Film jsem viděla už minulý víkend, ale s diváky poprvé až včera. Upřímně, existuje spousta filmů narvaných zvláštními efekty, ale Jim je jediný člověk, co znám, který chápe, že speciální efekty nejsou jen na efekt. Používá je pro zdůraznění emocionálního prožitku. A včera večer jsem si uvědomila, co je opravdový přínos celého filmu, který přichází ve zlomové 3D prezentaci: triky opravdu slouží práci herců, příběhu, postavám, všechno jde ruku v ruce v dokonalé symbióze.

Zoe Saldana: Včera jsem film viděla podruhé, avšak prvně s diváky. Většinou mi trvá dny až týdny, abych našla správná slova, která vystihnou mé pocity. Každopádně jsem ohromena a nadšena. A také velmi pyšná na práci, kterou vizionář Jim a celý tým odvedl. Všechno vypadá tak neuvěřitelně reálně!

Sam Worthington: Včera jsem si říkal: tohle ho vážně stálo zas… dvanáct let života? No ty jo! Jsem rád, že jsem byl u toho.

Otázka pro Zoe: Jste jediná důležitá postava, kterou nevidíme v její lidské podobě. Jak se vám něco takového hrálo? Vytvořit naprosto fiktivní charakter, kterým nejste vy, ale přitom vypadá jako vy a musíte ho zahrát vy. A také by mě zajímalo, jestli jste nepřemýšlela o tom, že byste se stala jakýmsi ženským sci-fi guru pro následující generaci. Před pár měsíci Star Trek, teď Avatar… to jsou opravdu výrazné žánrové tituly.

Zoe Saldana: Popravdě jsem o tom přemýšlela a vůbec by mi to nevadilo. Podívejte se tady na Sigourney, která kdysi začínala s Vetřelci a dnes je opravdovou hereckou legendou. To je záviděníhodná cesta. Jinak se mi na obou filmech líbí, že neupozaďují ženské charaktery: ženy mohou být pravými hrdiny, mohou zachránit svět, mají své příběhy a zároveň jsou pořád křehké – tohle všechno v jednom! Vůbec by mi nevadilo pokračovat dalším sci-fi. A k první otázce: Lhala bych, kdybych řekla, že jsem o tom celou dobu nepřemýšlela. Bála jsem se, že když na plátně nebudu přímo já, ale moje digitální já, zmizí podstata celé postavy. Ale byla to výzva. A ve výsledku nakonec nejlepší role, kterou jsem kdy dostala. Umožnila mi najít sama sebe a ponořit se do filmu každý den na 150%. Vidět Neytiri na plátně a přitom vědět, že jsem to vlastně já, to je pro mě naprosto neuvěřitelné.

Jsem poctěn stát před legendou, jakou je Sigourney Weaver. Lidé si nepamatují jména hvězd, ale vás zná každé malé dítě. Jste krásná, chytrá, silná, beze strachu, s ohněm v srdci. A máte sílu vyrovnat se bez problémů mužským charakterům, viz Vetřelci. Zajímalo by mě, jak vnímáte sama sebe a o kolik víc je ve vašem šatníku kalhot, než sukní?

Sigourney Weaver: Wow, taková óda. Rozjasnil jste mi den (smích). Vždycky to pro mě byla výzva a jsem ráda, že v těch rolích dokážu působit přesvědčivě. Postava Grace je autoritativní, ale na druhou stranu poněkud rozpolcená. A je docela vtipné a velmi ironické, že klíč ke svému štěstí nachází ve světě cizinců (aliens), zvláště poté, co jsem si já osobně s cizinci (aliens) za svou kariéru prožila (smích). Jim má úžasné oko na výběr herců, měla jsem strašnou radost, že se mnou ohledně Grace počítá od samého začátku. Ctí silné ženské charaktery. A tak v jeho očích nebyl problém udělat ze mě vedoucí vědkyni, ale zároveň opravdovou ženu. Zahrát si Grace právě v tomhle období mého života pro mě bylo velmi důležité.

[následující otázka a odpověď obsahují spoiler!] 

Otázka pro Jima: Včera na modrém koberci jsem zaslechl cosi o možném pokračování. Existuje snad příběh, kterým byste chtěl navázat? Něčím ve stylu „Zoe se usadila a má kupu vysokých modrých dětí“?

James Cameron: O tomhle vtipkujeme prakticky pořád. Udělat z toho etudu do manželství po 10 letech. Jake (pozn.: postava Sama Worthingtona) sedí na gauči, vyvalené panděro a huláká: „Miláčku, dones mi pivo!“ „Dones si ho sám!“ Udělat z toho realitu, která nastane po vyhasnutí každého milostného vzplanutí. Myšlenku na pokračování jsem předhodil Foxům asi před 4,5 lety. Ale byl by to opět ohromně složitý proces. Znovu vyrobit model každého kamene, stromu, květiny… a stálo by to další miliony a miliony dolarů. Rád koketuji s myšlenkou, že Avatar může stát u zrodu úspěšné série, ale všechno záleží na tom, jak bude přijat diváky a jestli se vůbec zaplatí. Scénář ke dvojce každopádně neexistuje, ani žádný náznak, jaký příběh by měl vyprávět. Už od začátku jsem ale měl tendenci vytvořit opravdu rozsáhlý a dokonale funkční svět, který působí naprosto přirozeně a jakékoliv pokračování v něm může kdykoliv vzniknout.

Otázka pro pana Langa: Ovlivnila nějak vaše divadelní dráha vaši roli ve filmu Avatar?

Stephen Lang: To je velmi složitá otázka. Víte, i když má divadlo i film, leccos společného, oba víme, že je to jiný druh herectví. A každá role je navíc originál. Ale když o tom tak přemýšlím... Quaritch (pozn.: Langova postava) je člověk, u kterého hodně záleží na osobní prezentaci před jeho muži. Jeho povolání je vlastně také takové divadlo – když vejde do místnosti, jako by nastupoval na jeviště a musí za každou cenu působit přesvědčivě. V tomhle mi asi divadlo pomohlo. Na druhou stranu, tahle postava má prakticky jen jeden výraz. Hrát Jamese Deana by asi bylo horší (smích).

[následující otázka a odpověď obsahují spoiler!]  

Otázka pro pana Camerona: Tak za prvé – proč modrá? A za druhé, proč je ve filmu tak doslovné environmentální poselství, proč není více potlačeno, ukryto mezi řádky?

James Cameron: Proč není více mezi řádky? Osobně si nemyslím, že nějak extrémně vyčuhuje. A rozhodně jsem nechtěl, aby se to rozebíralo v intelektuální rovině, ale spíše v té pocitové. Když je zničen hlavní strom, vidíte, že to pro Neytiri a její lid znamená obrovskou ztrátu. A už jste si sami prošli velkou částí filmu, tak možná tu ztrátu cítíte také. To je emocionální odezva. O to mi šlo. Aby to poselství lidé cítili a nepřemýšleli nad ním stylem „tady je informace, přeber si ji“. Aby jim došlo ze všech ostatních aspektů filmu. Mám rád sci-fi právě kvůli předávání poselství. Samozřejmě i kvůli vizualizaci šílených nápadů, ale z historického hlediska, sci-fi, na kterém jsem vyrůstal já, předávalo lidem především poselství. Respektive varování. Ale zbožňuju i Hvězdné války a všechny filmy, které oslavují akci a obrazotvornost, protože byly i doby, kdy sci-fi sloužilo jen jako únik do fantaskního světa. Žádná poselství, ani varování. Avatar se snaží o návrat ke kořenům, chce předat poselství. A první otázka ohledně modré – mám rád modrou (smích).

Můžete nám říci něco o legendárních zkouškách na Avatara, které probíhaly na Havaji?

Sam Worthington: Jo, to byla kur… velká legrace. Běhali jsme po pláži v kostýmech, měli na hlavách ty zas… velké uši a opodál stál Jim s ruční videokamerou a točil si nás. Lidi chodili kolem a nevěřícně kroutili hlavami. Pak prošel kolem pár a ona říká: „Hele, není to ten od Titaniku?“ A on jí odpověděl: „Jestli je, tak teda uplaval pěknou dálku.“

[následující otázka a odpověď obsahují spoiler!]  

Otázka pro Jima: Přišlo mi, že podstata filmu tkví nejen v tom „vidět“, ale i „být viděn“ a „vidět v širších souvislostech“. Jak byste lidi naučil vše najednou?

Zoe Saldana: To je opravdu nádherná otázka! Děkuji.

James Cameron: Chceš odpovědět? Ne? Tak já se toho ujmu. Taky děkuji za takovou otázku, protože si myslím, že tohle je skutečné jádro celého filmu. Lidé umí používat oči, ale to skutečné, hlubší vidění, to je nikdo nenaučí a musí na něj přijít sami. Dnešní společnost má tohle ztížené. Všichni visí na internetu a žijí audiovizuálními vjemy. Na druhou stranu, internet má obrovský potenciál v tom, že otevírá brány všemožným kulturám a je zcela normální, že člověk může mít díky němu přátelé rozličných národností a kultur z celého světa. Svět je sice obrovský, ale najednou ho lze mít více na dlani. Lidé na internetu bohužel hledají jen podobné lidi, jakými jsou oni sami. Žijí v uzavřených bublinách svých všedních realit, kam zvou lidi, kteří vyznávají stejné hodnoty. Občas by neškodilo propíchnout tyhle bubliny a ukázat lidem i jiné kultury. Filmy tohle přirozeně dokážou. Sám hodně cestuju a poznávám nové věci, kultury. A chtěl jsem tímhle filmem lidem tak trochu říci, že by to mohli dělat také. Neříkám, že jsem v poznávání nových národů bez předsudků, třeba mi ve spoustě zemí vadí, jak se tam chovají k ženám. Ale je dobré mít kompletní obraz a rozšířit si obzory – prostřednictvím očí ostatních lidí. Je to jako když smlouváte či vyjednáváte: musíte se vžít do toho druhého a pochopit jeho motivaci, vidět situaci jeho očima. Jinak se nikam nedostanete.

Otázka pro Sama: Byl jste na premiéře hodně nervózní? Přece jen je to obrovské dílo a jste přítomen v každé scéně…

Sam Worthington: No jasně. Všichni jsme asi včera měli trochu nahnáno. Ale víte co? Už s tím v danou chvíli nejde nic dělat. Film je hotový, zamčený někde ve skříni a teď jde jenom o to, jak se k tomu postavíte: Věřil jsem celou dobu tomu chlápkovi, co na mě pokřikoval na place, že ví, co dělá? Jasně, že jo. Dal jsem Jimovi všechnu svoji důvěru, tak při něm pochopitelně budu stát až do konce. Žádný tlak z okolí, žádná nervozita. Stojím si za výsledkem. A jinak mám samozřejmě dojem, že ten film je kur… dobrej, to jen tak mezi námi (smích).

Otázka pro pana Camerona: Jak probíhal proces vymýšlení jazyka Na’vi? A jak složité bylo pro herce naučit se jím hovořit?

James Cameron: Nechám odpovědět všechny herce postupně, ale nejdřív začnu sám: vznikl spontánně už při raném psaní první verze scénáře. Začal jsem vymýšlet jména postav atd., přičemž jsem se hodně inspiroval návštěvou Nového Zélandu před třemi lety. Strašně se mi líbil zvuk slov a tamější řeči Māori a některých polynéských dialektů. Jel jsem se poté poradit do Los Angeles na Univerzitu USC za Paulem Frammerem, vedoucím lingvistické katedry. Líbila se mu idea tvorby nového jazyka. Začal vytvářet dílčí (hrdelní) zvuky, ve kterých se mísila africká, evropská, ale i americká kultura. Trochu od všeho. Vytvořil celou paletu zvuků, jakýsi ucelený dorozumívací systém. Doslova to vypadalo jako tucty krátkých mp3 souborů, které zněly jako třeba „e-p!“, „p-t!“ (pozn.: tohle se opravdu špatně přepisuje :-), zkrátka naprosto základní zvuky. Líbilo se nám to oběma, a tak pokračoval tvořením „vět“ za pomocí těchto zvuků. Občas to vyznívalo dost ostře, občas úplně mimo. A tak mu povídám: Jazyk Na’vi musí znít více harmonicky, melodicky. A tak začal měnit jednotlivé „slabiky“, přičemž dával velký pozor na to, aby výsledné kombinace vůbec herci dokázali vyslovit, ale přitom to pořádně znělo naprosto cize. Alespoň cize pro typického Evropana (smích). Přidali jsme trochu exotiky z Indonésie a dokonce jakýsi pralesní halas, ale ve výsledku se stejně ukázalo, že pro herce je to takřka nezvladatelná výzva. Museli jsme výslednou podobu ještě hodně redukovat. Vyslovování výsledných slov, které jsme už měnit nehodlali, se pak stalo oblíbenou disciplínou na castingu pro konkrétní role. Uchazeči museli číst jednotlivá slova z připraveného seznamu, přičemž vedoucí castingu, Margery Simkin, která hercům zvuky často předváděla, se v jazyku Na’vi zdokonalila tak, že jsme jí chtěli nabídnout více než polovinu rolí :-). Předám teď slovo Zoe, která si jazyk osvojila vůbec jako první ze všech herců a strávila nad správnou výslovností skutečně předlouhé chvíle.

Zoe Saldana: Byly to nekonečné hodiny urputné dřiny. Třeba takové zvuky jako „t-k!“ a „f-p!“ (ehm :-), ty prostě normálně nepoužíváte. Máma se na mě často dívala, jestli jsem se nezbláznila nebo na mě nejde nějaký záchvat. Třeba jednou při obědě, kdy jsem začala z ničeho nic dělat „t-t-t-t---t!“. Ale bylo to tak zábavné, nové a kreativní! Chodila jsem se často radit za Jimem i Paulem (Frammerem, pozn.), pilovali jsme přízvuk, zjemňovali a zatraktivňovali jednotlivá slova, aby zněla zajímavě. Učila jsem se nové samohlásky. Je fascinující učit se samohlásky v jazyce, který někdo vymyslel před týdnem. Hodně mi pomohla znalost španělštiny a latiny, bylo to v mnoha ohledech podobné. Ale zdaleka největší problémy mi dělalo mluvit anglicky s akcentem jazyka Na’vi. To bylo nejtěžší ze všeho. Naučit se jazyk samotný, jezdit na koni bez sedla, učit se střílet z luku, trénovat bojová umění, všechno bylo proti tomu jako zašněrovat si tkaničku. Pořád jsem zněla strojeně a příliš oficiálně, jako nějaká královna. Pořád jsem si říkala „pomóc, tohle nezvládnu, já chci domů!“ (smích). Co ty, Same?

Sam Worthington: Já? Já mám problémy s angličtinou samotnou! Navíc jsem měl přidávat akcent k americké angličtině, se kterou mám problém tuplem (smích). Bylo to složitý proces, ale hodně mi pomohlo, že má postava si jazyk Na’vi také osvojuje postupně. Takže zatímco se učí on, učím se i já. Nemusel jsem umět všechno hned najednou jako Zoe. Tím to pro mě bylo jednodušší.

[následující tři odpovědi obsahují spoiler!]  

James Cameron: Jenom veselá historka z natáčení: Scénu, kdy Neyiri uhodí Jakea do hlavy se slovy „hlupáku!“ se podařilo natočit spontánně. Zoe totiž v reálu uhodila Sama, který stále ne a ne vyslovit nějaké slovo správně. Byla to tak dobrá facka, že nám bylo líto ji ve filmu nepoužít. A byla to asi jediná scéna, která vyšla na první záběr (smích).

Zoe Saldana: Pamatuju si to dobře. Sam na mě trochu nevěřícně a trochu ublíženě koukl a řekl: „Au!“ (smích)

Sigourney Weaver: Pro mojí postavu, Grace, je jazyk Na’vi jen jedna z věcí, které oddělují naší kulturu od té jejich. Mám ráda scénu, kdy Joelovi (Moore, který hraje Norma, pozn.) říkám, že jeho Na’vi je příliš formální. Skutečnost, že v tomto filmu existuje rozdíl mezi normální a formální řečí Na’vi, jen poukazuje na to, jak důkladně vymyšlený a detailní celý svět je.

Všiml jsem si, že v některých scénách jsou některé 3D objekty schválně hodně viditelné a některých zase plynule splývají s prostředím. Proč tomu tak je? Mohou za to naše oči nebo je to prostě schválně?

James Cameron: Víte, máme pocit, že dnešní tvůrci 3D filmů vás neustále potřebují upozorňovat, že se díváte na 3D film. Pomocí předmětů, které vám strkají z plátna až pod nos a kterými v jistém smyslu narušují váš osobní prostor. Nemám rád takový přístup. Tím, že tohle dělají, tak vás jenom neustále dokola upomínají, že sedíte v kině. Já nechci, abyste celé dvě hodiny a čtyřicet minut seděli v kině. Chci, abyste navštívili Pandoru. Nad plátnem uvažuju jako nad oknem či portálem do jiné reality. Nechci konstantně posilovat vaše „3D svaly“, chci vyprávět. 3D je jen jakýsi bonus, který vylepší zážitek. Ve stejném smyslu, jako Dolby Digital vylepšuje zážitek proti obyčejnému stereu. Ale je to pořád jenom něco navíc, něco, co nikdy nesmí ovlivnit pravidla, jakými filmy vznikají. Nesmíte je porušit čistě proto, že film plánujete uvést ve 3D. Jednou z věcí, kterou Avatar může dnešním divákům i filmařům ukázat je to, že 3D se dá využívat dospěle a s rozmyslem. Já s takovým využíváním nemám problém. Všechny moje další filmy budou ve 3D, nehledě na to, o čem budou vyprávět. Chci ukázat, že to jde. Uvidíme, jestli se ostatní filmaři chytnou a budou mě následovat.

Chvílemi jsem měla pocit, že je ve filmu až příliš odkazů a podtextů. Občas mi přišlo, že je to western, chvíli zase, že narážíte na válku v Iráku a pak zase vyprávíte příběh Pocahontas. A neměla jsem pocit, že by to nějak dobře drželo pohromadě. Co byste k tomu řekl?

James Cameron: (nechápavě se rozhlíží po ostatních) No… co bych na to asi tak řekl? Že máte právo na vlastní názor. Já jsem to tak natočil, tak mám zřejmě pocit, že to pohromadě drží. To je zase můj názor.

Avatar je prezentován jako 3D film. Kolik zážitku se z něj vytratí ve 2D verzi?

James Cameron: Opět ten věčný problém se 3D. Kolik zážitku se vytratí, když posloucháte film ve stereu, a přitom byste ho mohli poslouchat ve formátu 5.1? Samozřejmě, je to jisté, a určitě specificky měřitelné, omezení. Ale ubližuje to dobře natočenému filmu? Omezuje to herecké výkony, nasvícení scén, triky? Nemyslím. Měli bychom se ohledně 3D držet trošku s rezervou. Jistě, je to vylepšení. Ale co z 98% zajímá mě, je scénář, herci, exteriéry, celkový design, zvukový mix. Věci, které jsou stejné ve 2D i ve 3D. Jsme velmi hrdí na 2D verzi. Vždyť jde o kopii masteru, originál toho, jak jsme film natočili. Neobsahuje vůbec žádný šum, barvy jsou nádherně syté a obecně třeba remaster Titaniku se s Avatarem nemůže ani v nejmenším rovnat. Je to naprosto čistá prezentace našeho filmu. Takže je to čistě jen otázka diváckých preferencí. Spousta lidí si koupí obří plazmu, aby mohla koukat na film v HD. Někteří nejsou takoví fajnšmekři, nechtějí utratit tolik peněz a stačí jim dvacetipalcová televize a obyčejné DVD. Rozhodování mezi verzemi Avatara vnímám čistě jako spotřebitelskou otázku: Chcete lepší zážitek? Můžete si připlatit 2-3 dolary navíc za IMAX či 3D kino. 3D verzi vnímám jako verzi za příplatek, prémiovou, zatímco tu běžnou jako normální, perfektní, hotovou verzi filmu, který jsme se snažili natočit. Celé natáčení probíhá ve 2D! Sám stojím za kamerou, kde vidím 2D obraz, ve střižně upravujeme 2D obraz, komponuji scény ve 2D. Nejdříve točíme film ve 2D a k němu dodáme třetí rozměr jako přidanou hodnotu. A rozhodně se vyhýbáme kompromisům, jako že bychom museli některou scénu přestříhat pro 3D, jenom abychom docílili nějakého efektu. Znáte přece ty filmy, kde na vás vyletí oštěp a schválně tam deset sekund jen tak visí. Ve 3D je to určitě zábava, ale doma v televizi vám to přijde jako ta nejhloupější věc na světě. Tomuhle jsme se chtěli bez výjimky vyhnout.

A to je vše. Delegace se bleskově rozprchává do svých hotelových pokojů a na poslední krátký pokec u sražených stolů zůstavá jen James Cameron a Sigourney Weaver. V nesrozumitelném hluku překřikujícího se chumlu. I ten ale zodpovědná ochranka po dvou minutách rozpouští a hvězdy zahání do zákulisí, kam už noha běžného smrtelníka vkročit nesmí. Konec zvonec.

…ale ne tak docela. Jelikož tento článek vychází v pondělí 0:01, už neplatí neslavné embargo na psaní dojmů a recenzí. A protože recenzentskou štafetu přenechám raději někomu z redakce, kdo si to s Avatarem prožíval pěkně od prvních zpráv a obrázků (já jsem takhle nadšený nebyl) a zaslouží si ji tudíž víc, zde aspoň pár dojmů ve dvou odstavcích:

Předně, kdo čeká od Avatara zlomový film, který ovlivní kinematografii příštích let, bude asi zklamán. Avatar je prostým „velkým dobrodružstvím“, okolo kterého se za ty roky nadělalo tolik humbuku, že už vlastně nikdy nemůže dostát všem těm bezmezným očekáváním a nesmyslně vysokým laťkám. Je to klasický velkofilm a blockbuster s neoriginálním příběhem a horou klišé. Tečka. Což ale nemusí být nutně špatně, když se věci dělají tak pořádně, jako v Cameronovic stáji.

Vizuály působí neuvěřitelně vypiplaně, Pandora je jako celistvý svět dokonale funkční ve všech mikrodetailech a akční scény berou dech, včetně explozivního čtyřicetiminutového finále, kde se úročí všechna ta mnohaletá dřina. Nelze si nevzpomenout na nápady a motivy z Matrixu, Pána prstenů, Hvězdných válek, Tance s vlky či Posledního mohykána; na první pohled nesourodý slepenec naštěstí působí dokonale kompaktně. Takže jednou větou: Poctivé filmové orgie se silným emocionálním podtextem, do kterých je vloženo tolik filmové řeči a umu, že by to vydalo na deset samostatných filmů. O termínech jako milník či kult si ale nechte zdát. Třeba příště. I tak je to za skoro-plnou hvězdičkovou palbu. Díky za to, že to čekání nebylo marné.