Už ve čtvrtek na natřískaném Leicester Square (těsně před otevřením dveří do největšího kina v Londýně) člověk přemýšlí, jak podobný článek asi načne. Koncentrace skalních fanoušků kinematografie, či prostě lidí, kteří si přišli prohlédnout hvězdičky zblízka, je naprosto nevídaná. A je jen o chlup řidší, než koncentrace fotografů, novinářů, televizních reportérů, osvětlovačů, zvukařů a zástupců ostatních profesí, kteří kolem šesté večerní sborově začnou do celého světa posílat zprávy o tom, která celebrita spočinuvší na modrém koberci dnes nevychytala pověstný „dress code“, jaká z hereček si na sebe vzala příliš mnoho make-upu a spekulují o tom, koho ukrývá další z řady černých limuzín s neprůhlednými skly. Je to zábava tak fascinující, že jsou na ní v danou chvíli veškerá slova krátká. Jeden vyslanec ze střední Evropy jen marně vstřebává pompu, s níž se tu věci odehrávají a pod přívalem nových a nových vjemů se v podstatě ani nemůže soustředěně opájet. Kam se hrabou Karlovy Vary.

Přesto je cítit ve vzduchu, že Avatar samotný je v tenhle den a v tuhle chvíli spíše trendem pro pár nadšenců a většina lidí si zkrátka přišla jenom nechat podepsat zadek od Michelle Rodriguez. Nebo si před odchodem domů na studenou večeři jen tak cvičně zahulákat křestním jménem na jednu z celebrit. A za týden přijdou se stejně oduševnělým posláním zase k někomu jinému, kdo se tu zjeví (nebudu vás dlouho napínat, za pár dní to bude minimálně Robert Downey Jr. a Jude Law při premiéře Sherlocka Holmese). Je to dav, který zajímá spíše bulvár než film, a trochu tak kazí fazónu celého slavnostního zahájení, které by mělo být především právě o filmu. Nač si ale nechat kazit náladu, když je tu toho tolik k vidění. Neony, obří reklamy a hlavně ona slovutná a pozvolna se trousící delegace Avataru. Zahrnuje taková jména jako James Cameron, Sigourney Weaver, Sam Worthington, Michelle Rodriguez, Giovanni Ribisi, Zoe Saldana a další. Jsou jako magnety na tisíce párů více či méně vytřeštěných očí a stát tu o deset hodin déle, nadšení přihlížejících by přesto zřejmě setrvalo na tomtéž bodě.

Píšící novinář je zahnán do sálu tak promptně, že si ani nestačí do sytosti užít jemného zdvihu modrého koberce. Hlavně nikde nepostávat a necpat se do záběrů lačných kamer, děkujeme pěkně! A tak už o půl sedmé poslušně hledám svoje místo k sezení a vzhledem k počtu dosud prázdných sedadel tipuju, že do startu zbývá ještě minimálně půlhodina. Jako dobrá výplň času se ukazuje pochrupování čokolády od sponzora, napájení se nápoji od druhého sponzora a nakonec i sledování dalších střípků z modrého koberce, kterými místní televize dávkuje obří stříbrné plátno skutečně zodpovědně. Horlivý moderátor nezapomíná vyzpovídat každého jednoho člena delegace, přičemž zdaleka nejsvěžeji a nejvtipněji působí (u nás nepříliš známý) Joel Moore. Zjevně v dobré náladě a v totální euforii z přítomných davů hravě zvládá sázet jeden bonmot za druhým a oplácet moderátorovi jeho snahu o legrační a atypické otázky.

Na řadu přichází Giovanni Ribisi s výrazem připomínajícím rané stádium intoxikace. Jemu, na rozdíl od kolegy, prostředí zjevně nesvědčí a místo sofistikovaných odpovědí horko těžko improvizuje a snaží se řeč stáčet na desatero namemorovaných frází, o tom, jak je film úžasný, jak při první projekci brečel, jak uklidňoval agonického Stevena Spielberga atp. Moderátor se vzápětí (nikoliv poprvé a rozhodně ne naposled) doznává, že brečel u Avatara přesně třikrát, což Ribisimu na tváři vykouzlí úsměv ve stylu „hm… co jako?“ a nastává čas se rozloučit. Ve frontě na rozhovor se posléze vystřídají i vážení diváci z mimoavatarských kruhů, takže je možné užít si i roztomilý výstup Simona Pegga či překvapivě inteligentní odpovědi čerstvého mistra v boxu, Davida Hayese. Plátno v závěru rozzáří i úchvatná křehotinka Zoe Saldana a kolečko uzavírá, nikoliv překvapivě, James Cameron se svou chotí. Všichni tvůrci i herci se sborově (a opět nikoliv nepřekvapivě) shodnou na jednom: Avatar je pecka, děti, a běžte na něj.

Sál se pomalu, ale jistě plní. Hvězdy si mezi jeho stěnami prokazují bratrsko-sesterská gesta, vyměňují si objetí a přehrávají jako o život ve stylu „já tě TAK ráda vidím!“. Je to nevídané panoptikum plné skrývané neupřímnosti, ale s tím se v téhle branži člověk musí naučit žít. Stačí jedna vteřina nepozornosti a všudypřítomný bulvár je rázem nakrmen kachnami o zášti a falešnosti. Ruch se znatelně stupňuje a začíná být jasné, že po chvíli nastane jeho prudký útlum a očekávané ticho před bouří. Vpravo pod pódiem už se trpělivě štosuje očekávaná delegace, na poslední chvíli upravující své motýlky a kravaty před finálním vstupem na pódium. Ten po chvíli uvozuje tentýž usměvavý moderátor z prostor modrého koberce a po povinném výčtu laskavých sponzorů se jde na věc.

Pódium se začíná plnit a prohýbat pod tíhou milionového hereckého ansámblu, sál o požehnaně kapacitě vře v základech. Pestrobarevné leporelo posledních výkřiků módy z hlav renomovaných návrhářů obaluje šlechtěná hollywoodská těla a po chvíli je jasné, že oku lahodící zástup čeká už pouze na svého posledního člena. Po letech těžké dřiny, odříkání si a sebeobětování nastává velká chvíle pro Jamese Camerona. Jeho tříschodový výšlap je symbolickým uzavřením celého dvanáctiletého procesu a znamená zároveň velké tři kroky pro historii kinematografie, jejíž další kapitola se právě začala psát. Aneb patos si v takových chvílích snad můžete dovolit. :-)

Střídmé děkovačky a slova chvály na adresu nejen všech přítomných berou překvapivě rychlý konec. Vzápětí éterem proletí kouzelná formulka: „Ladies and gentlemen, enjoy the movie.“. Cameronovi zmizely tři vrásky. Ale možná se mi to jenom zdálo. Dost přemýšlení, je čas rozbalit brýle a ponořit se do světa Avataru.

A tady náš kouzelný příběh pro dnešek končí... Tak jako všichni ostatní novináři, i já jsem podepsal informační embargo, které zakazuje napsat o Avatarovi byť několik vět. V době internetu poměrně naivní krok, takže informace proudí směrem ven všemožnými kanály už teď. Jsou to oslavná prohlášení plná emotivních výlevů. Upřímně k nim přikyvuji. A neodpustím si poznámku na adresu distribučních taktik, které Avatara posílají do českých kin pouze s dabingem. Protože jestli Avatarovi může jedna jediná věc uškodit (mlčenlivost novinářů je spíše dobrou reklamou), je to právě dabing. Kdo z vás má tu možnost, nechť si pod stromeček nadělí jízdenku do Vídně a svoje první setkání se světem Pandory uskuteční v kině IMAX právě tam.

V nejbližších dnech očekávejte ještě druhou minireportáž z tiskové konference. Snad už s kvalitnějšími fotkami :-)

Ofiko video z premiéry

Další videa...