Nový měsíc v současnosti budí spoustu pozornosti. Kolem druhého dílu Twilight ságy soustavně vznikají internetové hádky a informace s ním spojené pravidelně dorážejí jak k jeho fanynkám, tak zarytým odpůrcům. A většinou nejsou nijak milé. Všechny weby chrlí článek za článkem o tom, jak slušní lidé nechápou, co kdo na Stmívání vidí, jak má nová generace diváků hrozný vkus a jak mladým dívkám stačí k tomu, aby film milovaly, sebehůř natočená hrstka scén, mající něco společného s jejich oblíbenou knížkou. Někteří autoři se nad fenoménem Twilight zamýšlejí rozumněji, jiní se spokojí jen se sbírkou nadávek a oba typy článků si každý s radostí přečte a dá postodvacáté vědět, na které straně stojí. Já mám ale pocit, že tu ještě zbyla trocha nevyužitého prostoru.

Můžeme se pořád dokola pozastavovat nad tím, že někomu stačí ke štěstí tak málo, že šílí z pobledlého mladíka s úsměvně vysokým účesem a kdo ví nad čím ještě, ale proč na to nejít z druhé strany? Proč nepodložit tvrzení „vždyť je tolik lepších filmů“ nějakými zajímavými příklady? Proč neukázat, že nám Nový měsíc nepřijde tak mizerný jen proto, že „prostě nemáme rádi filmy o lásce“, menším pokusem o osvětu? Pointou dnešního článku tak není Bellin příběh důrazně setřít, ani se ho pokusit nahradit, ale předvést, že existují i jiné romantické filmy, které v očích filmové komunity fungují mnohem lépe a je možné, že jste je ještě neviděli. I když jste o nich mohli slyšet. Nejsou to romance na míru šité náctiletým, nevydělaly stamilióny dolarů za první víkend a jsou Twilight sáze vlastně na míle vzdálené, přeci jen s ní ale mají cosi společného. Jejich úkol je totiž v podstatě stejný. Chtějí vyprávět o lásce, aniž by ze svých protagonistů dělaly jen nemyslící kusy masa, a byla by proto škoda nezačít s nimi u doplňování filmového vzdělání.

Před úsvitem

A startujeme s těžkým kalibrem. Klíčovou chvílí každého romantického příběhu je zamilování se. V těch horších případech je odbyto jedním zpomaleným záběrem, podle kterého máme poznat, že se osoba A právě beznadějně zabouchla do osoby B, načež se vrší další scény do té doby, než osoba B konečně pochopí, že se k osobě A skvěle hodí. V těch lepších případech je to samozřejmě o trochu složitější, pokud ale máte zájem o co nejvychytanější podání „jak dva lidé zjistili, že je k sobě něco táhne“, měli byste vyzkoušet Před úsvitem. Richard Linklater tu přinutil Ethana Hawkea a Julii Delpy, aby se vydali prozkoumat vzájemné sympatie na neplánovaný výlet po Vídni, a vznikla tak nádherná ukázka toho, jak může setkání dvou cizích lidí přerůst v něco víc. Stejně jako v životě tu není potřeba scenáristických kliček, slzopudných songů ani jiných podpásovek, láska nejpřirozeněji přichází během prostých rozhovorů, při nichž můžete snadno zjistit, že jste nenarazili jen na další obyčejnou osobu.

Vzpomínky na Afriku

Oblíbenou austenovskou variací bývá, když žena narazí na tajemného muže, který se jí brzy dostane pod kůži. Teď je v módě, aby se tenhle efekt jednoduše vysvětlí tím, že se do hry přihodí špičáky a závislost na krvi, byly ale doby, kdy se filmy držely víc při zemi. A jestli někdy dostanete chuť na prvotřídní ukázku krocení nespoutaného mužského živlu, se Vzpomínkami na Afriku nemůžete šlápnout vedle. Sedmioscarové romantické drama nejspíš znáte podle názvu, možná ale nepatříte k lidem, kteří si příběh dánské baronky Blixenové (Meryl Streep) prožili na vlastní kůži. Vězte proto, že její menší stěhování do Keni neskončilo šťastným životem s manželem, nýbrž setkáním s místním lovcem v nejchlapáčtějším možném podání Roberta Redforda. Přervat pouto mezi mužem a přírodou ale není nic jednoduchého, a když to zkusíte pod režijním dohledem Sydneyho Pollacka, musí to zákonitě dopadnout jako srdceryvná událost, jejíž dopad není z těch, které zapomenete do druhého dne.

The Ghost and Mrs. Muir

Spousta lidí dnes možná žije v dojmu, že se filmové romance se špetkou nadpřirozena zrodily až s příchodem počítačových triků a předtím nebylo možné napárovat nic jiného než dva smrtelníky. To je ale velký omyl, který bych teď rád vyvrátil s „Duchem a paní Muirovou“ (hororové klasiky snad netřeba připomínat). Asi si říkáte, proč to tak komplikuji a nevytáhnu raději z rukávu Patricka Swayneyho a hrnčířský kruh, jenže to by bylo až příliš jednoduché. Zkusím proto těm odvážnějším doporučit příběh z přelomu století, ve kterém se mladá vdova nastěhuje do odlehlé chaty u moře, aby tu v klidu vychovala svoji dcerku. Brzy ale zjistí, že obývat tajuplný dům není zas taková legrace, protože v něm stále přebývá duch bývalého majitele, kapitána Gregga. Ten zprvu zkouší svou obvyklou vyháněcí rutinu, v paní Muirové ale najde první rovnocennou soupeřku. A jak to v romancích bývá, možná i něco víc. Už teď si možná lámete hlavu nad tím, jak si mohl Joseph L. Mankiewicz na něco takového trumfnout v roce 1947, The Ghost and Mrs. Muir ale zůstává i po víc než šedesáti letech jednou z nejlepších „nadpřirozených romancí“. A není to jen krásou Gene Tierney a charismatem Rexe Harrisona.

Hledám Amy

A teď z úplně jiného soudku. Je čas na menší zastávku v nekorektní sféře. Problém většiny holčičích romancí spočívá v tom, že se vám snaží nakecat, že jsou ze života. Že takhle fungují ženy, takhle zase muži a pokud kolem sebe konstantně nevrháte zamilované nebo utrápené pohledy, je s vámi něco špatně. A tak musel přijít Kevin Smith a předvést, jak to s láskou vidí on. V Hledám Amy se řeší, jestli si vážně musíme hledat drahou polovičku jen v určitě skupině lidí, testují se limity lidské tolerance a všechno je to podáno tak upřímně a bez uhýbání těm nejožehavějším tématům, až se z toho musí obvyklé hollywoodské produkci tajit dech. A ono přitom stačilo lidi přesvědčit o tom, že Ben Affleck umí kreslit komiksy a miluje ne zrovna heterosexuální sympaťačku v podání Joey Lauren Adams. Jestli byste měli z dnešní nabídky vyzkoušet jen jediný film, je to tenhle.

West Side Story

Co se týče velkých romantických příběhů, jen málokterý předčí West Side Story. Mladá zamilovaná dvojice, které není přáno, v popředí, válka gangů v pozadí a písně všude kolem. Když si odmyslíte hudební pozadí, přežívá tenhle shakespearovský motiv dodnes, nikdy však nebyl překopán lépe než ve slavné adaptaci brodwayského muzikálu. Ten se za své přiznané kořeny v Romeovi a Julii vůbec nemusí stydět, krom silného příběhu totiž nabízí parádní scény jak komediální, tak dramatické. Robert Wise (s pomocí divadelního režiséra Jeroma Robbinse) zvěčnil nebezpečné nepřátelství mezi Tryskáči a Žraločáky s Natalií Wood a Richardem Beymerem v hlavních rolích, a zakázaná romance mezi Mariou a Tonym nemá šanci nefungovat ani dnes. Přes všechny pochyby kvůli stáří filmu bych se proto nebál, že vás nedokáže dojmout nebo pobavit, přestože není ničím, co by dnešní mládež označila slůvkem „cool“.

Pouto nejsilnější

Troufale a proti očekáváním to zkusím ještě jednou. Dlouho předtím, než David Lean natočil epické klasiky jako Lawrence z Arábie nebo Doktor Živago, dal o sobě vědět na první pohled obyčejným romantickým dramatem. To takhle vdaná žena potkala ženatého muže, začali se spolu bavit a nezávazně se scházet… aby jejich city přerostly v lásku o síle uragánu. Pořád to asi zní jako něco otřelého a nikterak výjimečného, vtip je ale v provedení. Pouto nejsilnější je dávno zapomenutým klenotem, který vám dokáže romantické souznění dvou lidí prodat tak dokonale, že to budete rozdýchávat ještě dlouho po dokoukání. Jestli si myslíte, že má vaše oblíbená romance silný emocionální dopad, protože v ní musejí hrdinové odolávat nepřekonatelné touze, zkuste zapřemýšlet znovu, jestli se z toho nedalo vyždímat víc. Jestli se opravdu sešlápl pedál až k podlaze a vy jste pocítili tu neúnosnou tíhu, pod níž se někdo ocitá, když mu jeho jediný možný protějšek začne prokluzovat mezi prsty. To a ještě o něco víc Lean vykouzlil s Celií Johnston a Trevorem Howardem a je velká škoda, že jeho první majstrštyk upadnul v zapomnění.

Zápisník jedné lásky

A finišujeme pět let starou červenou knihovnou, abych vás nehnal jen do minulého století na desítky let staré jistoty. S předchozími šesti filmy jsem se pokusil demonstrovat, jak by měl vypadat romantický příběh, trhající srdce na kusy. Vesměs ale nešlo ale o filmy, ve kterých se musel ústřední pár potýkat s roky odloučení a dokázat, že pravá láska přetrvá všechna úskalí. Že může být, jak se s oblibou říká, věčná vám tak radím zjistit v Zápisníku jedné lásky Nicka Cassavetese. Ryan Gosling se tu proměnil v prototyp akčního mladíka, který pro ohromení Rachel McAdams neváhá udělat cokoliv, a následující roky jejich životů jsou brilantní ukázkou toho, jak neochvějně může člověk bojovat za vytoužený život s jedinou osobou. Nezáleží na třídních rozdílech, nezáleží na penězích ani na ničem jiném. Když najdete to, co hledáte, neměli byste se toho nikdy vzdát. Určitě už jste tuhle lekci slyšeli mnohokrát, jen málo filmů ji ale dokáže prodat v tak překrásném balení.

Doufám, že vás alespoň pár filmů zaujalo a minimum lidí teď kroutí hlavou nad tím, jak někoho napadlo propagovat romance starší než jeho rodiče. Faktem ale zůstává, že byste se pro dobrý film nikdy neměli bát otočit do minulosti a možná vás překvapí a okouzlí, co tam najdete. Já v to pevně věřím a pokud má někdo další méně provařená doporučení, která by romantickým duším mohla ukázat cestu k nesmrtelným snímkům o lásce, sem s nimi.