Cival se dostatečně vypsal z toho, jak je karlovarský festival "v kopru", co se týče zvýšeného počtu návštěvníků, čím dál tím těsnějších kinosálů (dokonce i těch, co se dají nafukovat) a tentokrát i chudší festivalové atmosféry. Kvantita není kvalita, a i když před Thermalem často nebylo k hnutí, absence hudební produkce a pár smrdících stanů s bavorským fastfoodem (klobáska je základ) to vážně nevytrhne. Jako člověk, co se MFFKV pěkných pár let šťastnými i nešťasnými náhodami vyhýbal, jsem jel do Varů s hřejivou jistotou dvou lístků z online rezervací a vzpomínkami na předloňský ročník, kde jsem za asistence Civala a Kocoura zhlédnul (na jejich akreditaci, pšt) Sherrybaby. Snímek, který pak s velkou pompou a ironií vyhrál soutěžní sekci. Byla to děsivě nudná moralitka plná souložení, ale protože mám tuhý kořínek, řekl jsem si, že letos to zkusím znovu. A líp. A hlouběji...

O čtyřdenní účasti (sobota-úterý) rozhodlo hned několik faktorů: Jistota dvou lístků, zajištěné ubytování a jedna pracovní schůzka. První kroky byly dokonale festivalové. Čtyřhodinová cesta vlakem s festivalovými pošuky, co se snažili navzájem trumfnout kvalitou vizí po inhalaci většího množství trávy (myslím, že to vyhrál ten, co byl neviditelný, umřel a pak se snažil pochytat vlastní myšlenky při rozhovoru s přítelkyní), pak šlapaná k Thermalu, apokalyptická vize obřích front a již předem jasno v tom, že všechny lístky na víkend jsou vyprodané. Jenže...

 

O dalším programu na sobotu a neděli (jištěno alespoň tím jedním lístkem na každý den) jsem mohl jít rozjímat nikoliv do stanového městečka, ale do hektarového pokoje na "periferii" (patnáct minut k Thermalu, včetně velkorysých nočních spojů). Obří vana, obří postel, obří všechno a panenky v ceně. Přikládám foto a přísahám, že panenkám se nic nestalo. A... vzkazuju Civalovi, že už by vážně měl přezbrojit z toho plátěného kulato-trojůhelníkového nesmyslu. Zvlášť když se festivalový déšť dostavoval s šokující dochvilností.

Ale ještě zpátky k těm lístkům. V online rezervacích, minutu po jejich spuštění, jsem horko těžko urval dva. Kolega Adrian (viz společná momentka) též dva, ale na jiné filmy (mj. Parkovu Žízeň). O několik vteřin později zbytek vstupenek, včetně těch na íránská psychodramata o mluvících ovcích a tancujících kozách, rozkradli festivaloví všežravci a celý web se poroučel k pánu. Typickou hlášku "Page Not Found" jste ostatně na festivalových stránkách nalézali od rána do večera. Server přetékal lidmi podobně jako karlovarské kinosály. Tržby budou veliké, stejně jako naštvání některých lidí. Stačilo si prohlédnout nástěnku vedle pokladen, kde lidé s velkou slevou prodávali festival pasy s ještě nezaschlým inkoustem. Příliš pozdě si uvědomili, že za svých pět stovek se dostanou sotva na tři filmy.

I v tom obřím chumlu ale nezklamala lidská soudržnost. Pokec ve frontách, srazy kamarádů, iniciované po mobilu (Civalova navigace je mizerná, ale do hospody jsem nakonec trefil), a následné rozebírání filmů, které viděli všichni. Případně těch na které jsme se nedostali, ale stejně jsme je viděli týden předtím na projekci (Civalem zmíněný Wrestler nebo Veřejní nepřátelé, obojí pouhý týden před oficiální kinopremiérou). Tyhle srážky jsou kořením festivalu a pro mnohé znamenají víc, než další zářez v kategorii "Oteplený Východ". Proto mě nijak nemrzí, že jsem viděl jenom pár filmů (z toho jeden středometrážní - zjištěno až před kinem, ale byl vynikající), přičemž Black Dynamite mě poměrně dost bavil. Mám pro ten žánr slabost a i když bude bez početnějšího publika ve značné nevýhodě, neměli byste ho podceňovat. Až dorazí v říjnu do kin, vyražte na něj s partou, protože něco podobného se v českých biografech promítá jen zřídka.

A co že jsem to dělal mezitím? Věrný tradici novinářských krys jsem se stavil na párty Audi. Imperial, Těžkej pokondr, spousta krasných nebo bohatých lidí ve večerních šatech a k tomu pár PR řečiček, hororová promenáda budoucích MISSek (vyděsilo mě to víc než lekačky ve Stáhni mě do pekla... tohle totiž vypadalo spíš jako Stáhni mě k pořádnýmu žvanci :) a spousta VIP osobností. Pro ceny vycucané z prstu si přišla např. Eva Zaoralová, k vidění byli i Jiří Bartoška, Marek Eben nebo Ivan Zachariáš (reklamní guru a autor letošních, velmi povedených znělek). Dostat z nich krátký rozhovor by bylo ozdobou večera, ale tohle byla límečková párty, která by i odolného baťůžkáře do hodiny poslala k pánu. Proto následoval návrat o pár desítek výškových metrů níž, tam kde známou automobilovou značku připomínaly jen luxusní černé limuzíny křižující kolonádu (Audi je samozřejmě oficiální sponzor festivalu). Na divoké párty v Café Imperial možná dostal další stříbrný píst Michal David, ale to už mě nezajímalo. Žádný Downey Jr. (Tony Stark jezdí v Audi) ani Jason Statham (Frank Martin též). Prostě nuda.

Z programu festivalu mimochodem čiší snaha rozložit diváckou přízeň na celou dobu trvání festivalu. Nejvíc lidí sice vždy přijede o prvním víkendu, tentokrát ještě prodlouženém o sváteční pondělí, ale i ti průměrně slavní festivaloví hosté (Malkovich, Banderas) svůj koberec teprve vyhlížejí. I přes jejich absenci se v úterý Vary značně vylidnily a festivalovou atmosféru kilometr od Thermalu připomínaly jen občasné záblesky oranžových visaček na krku. Úterní ospalost byla taková, že mě to donutilo vymýšlet alternativní stavební plány. Cival přemýšlel o přestavbě hokejové arény. Já navrhuju multiplex. Stačí se podívat, s jakým přehledem absorbuje návštěvníky i stovky filmů Febiofest. Navíc by v takovém monstru mohli nechat jeden sál, který by návštěvníkům, unaveným z indie tvorby, promítal klasickou kinodistribuci. V pondělí jsem dost vážně uvažoval, že se s přítelkyní sebereme a dojedem do Plzně na Dobu ledovou. Jízdní řád byl nakonec proti, ale následná improvizace, ve které filmy nehrály žádnou zásadní roli, stála za to. Ten den nepadla ani kapka, bylo třiatřicet na sluníčku a já se deset kilometrů od centra brodil lesem a řekou. Obrázek níže můžete brát jako kvízovou otázku. Kdo to pozná, dostane lízátko.

Což mi připomíná, že jsem nikde nepotkal Douglase. Při mém štěstí na festivalové rezidenty a jiné slavné osobnosti (Frantu Fuku jsem potkal asi pět minut po příjezdu), je to až zarážející. Právě on by vám v pěti minutách podal přesnější, filmovější a fandovštější obrázek o celém festivalu. Za sebe můžu jen potvrdit, že jet na začátku července do Varů za konkrétními filmy se přestává vyplácet. Pořád tam ale můžete jet kvůli atmosféře, kamarádům, frontám a nečekaným celuloidovým úlovkům. Tím chci poděkovat za středometrážní Supermany z Malageonu, krátkometrážní sraz s Adrianem, Civalem a Tsunamim a taky jednomu malinovému keři, který mě nakrmil na dva dny dopředu. Zdánlivé maličkosti na velkém festivalu, ale potěší natolik, že napřesrok zas budete uvažovat o návratu.