Když Paramount v roce 1969 ukončil po třech sezónách televizní seriál, duchovní otec ságy Gene Roddenberry loboval za filmová pokračování. Zdálo se, že přednost dostane „fáze II“ seriálu, ale sci-fi boom vedený Hvězdnými válkami rozhodl jinak. 10 let nerozhodného přešlapování producentů se ale citelně vepsalo do tváří hrdinů. Kapitán Kirk vstoupil do světa filmu už poněkud za zenitem a také jeho posádka měla pomalu nakročeno do vesmírné penze. Jenže k odpočinku nakonec vedlo ještě 12 dlouhých let a 6 celovečerních filmů… Velká kosmická sága, jaká nemá na plátnech obdoby, obráží změny vkusu a měřítek filmové science fiction od roku 1979 do roku 1991.

Nero: James T. Kirk was a great man but that was another life! (Star Trek 2009)

1979: Film

Otěže prvního filmu (s lakonickým podtitulem Film) bere do ruky zkušený a Oscary ověnčený hitmaker Robert Wise. Cíl byl jasný – vymezit Star Treku místo mezi dobovými sci-fi trháky jako Hvězdné války či Blízká setkání třetího druhu. Wise a scénárista Alan Dean Foster na to šli po svém, cestou jen málo vyšlapanou a…

… vznikla čelní srážka seriálu s vesmírným valčíkem Stanley Kubricka (2001: Vesmírná odyssea). Film staví z velké části na efektech a vyžívá se v dlouhých lyrických záběrech na monumentalitu vesmíru a eleganci kosmických lodí. Příběh výrazně zaostává za vizuálním provedením – na zkazku o tajemném mraku energie, který se roku 2271 výhružně blíží k Zemi, se nabaluje vedlejší linie o stárnoucím Kirkovi, jemuž nevoní funkce admirála a stará láska ho táhne ke hvězdám.

Star Trek: Film představil zbrusu novou estetiku ságy, jiné uniformy, změněný design lodi; všechno uzpůsobené tak, aby Enterprise a její posádka působila méně praštěně a kabaretně. Jenže důraz na vážnost, uhlazenost a velké sci-fi umění se míjí účinkem. Příběh nestrhne, akce je málo, velkolepé detaily vesmírného hemžení osloví spíše kované Trekkies. Přesto zmíněná „podivnost“ a výtečný soundtrack Jerryho Goldsmithe vytváří kolem filmu auru, která na rozdíl od efektů nestárne. Se svojskými sci-fi klasikami jako 2001: Vesmírná odysea či Vetřelec se ovšem Star Trek zdaleka měřit nemůže.

Film sice předestřel poměrně originální a filmařsky ambiciózní přístup k žánrovým klišé, ale reakce byly vlažné, pohoršené především řídkostí zápletky. Snímek měl pověst nejdražší podívané své doby, jeho rozpočet se údajně vyšplhal až na závratných 46 milionů dolarů. Ačkoli komerčně nepropadl, producenti měli jasno – příště levněji, konvenčněji a poněkud méně… valčíkově.


1982: Khanův hněv

Nově povolaný producent Harve Benett pochopil, že pokud má Star Trek na stříbrném plátně zdomácnět, musí přijít s akčnějším přístupem po vzoru Hvězdných válek a divákovi naservírovat boj dobra s chytlavým zloduchem. Volba padla na Khana Nooniena Singha, geneticky upraveného člověka z konce 20. století, který dostal posádku Kirka do úzkých již v seriálové epizodě Vesmírné sémě (Space Seed).

Khan před lety uvržený na opuštěnou planetu se v roce 2285 vrací a má jediný cíl – pomstít se admirálu Kirkovi. Na své straně má moment překvapení a také fakt, že stárnoucí Kirk už zdaleka nemá takový drive a jeho posádka je plná kadetů z Vesmírné akademie. Zápletka filmu se točí kolem souboje sebevědomého genetického nadčlověka a tvrdohlavého kapitána, který umí vyhrát i prohraný zápas. A také kolem tajuplné střely Genesis, jež dokáže světy vytvářet i ničit.

Khanův hněv naplňuje zadání akční sci-fi podívané s klasickým rozvržením sil dobra a zla. Design se vrací zpět k seriálové předloze, časy experimentování jsou pasé. Vzhledem k tomu, že se do módy dostaly brutálnější sci-fi podívané, tak ve filmu teče krev a rojí se slizké příšerky. Vše vrcholí epickou vesmírnou bitvou, dojemnou smrtí Spocka a méně dojemným smířením Kirka s nově nalezeným synem. Ricardo Montalban v roli Khana exceluje teatrálním přehráváním a ďábelskými grimasami; dodnes představuje to nejzábavnější na poněkud vousatém špektáklu.

A reakce? Vynikající. Kritici i diváci byli nadšení, při rozpočtu 11,2 milionu dolarů jen v Americe utržil Khan sedminásobek. Dodnes převládá názor, že právě Khanův hněv našel ideální cestu k běžnému divákovi. Pánové Abrams, Orci a Kurtzman vám to potvrdí, prý je jejich nejoblíbenější. Však z něj také v novém Star Treku s chutí citují (test Kobayashi Maru, červi ovládající myšlení). Později, ale přece vstupuje Kirkova posádka do zlaté filmové éry.


1984: Pátrání po Spockovi

Smrt Spocka byla možná dojemnou událostí, nicméně náznaky, že to nemusí být definitivní odchod ze scény, jsou patrné už v Khanově hněvu. A tak dva roky po úspěšném tažení „dvojky“ Star Treku přichází do kin film s vypovídajícím podtitulem Pátrání po Spockovi. Leonard Nimoy neztvárnil pouze vulkánského vědeckého důstojníka, ale chopil se také režijní taktovky.

Děj je předvídatelný – Spockova mysl přežívá, nezbývá než vypátrat jeho tělo pohřbené na planetě Genesis. Federální orgány jsou sice proti, ale Kirk se neostýchá, ukradne svou starou loď a s oporami posádky táhne do bitvy. Není pochyb o tom, že Spock bude nalezen, proto je zapotřebí obětovat jiné. Enterprise NCC 1701 si tak po dvaceti letech služby odbývá smutnou derniéru a po mnohem kratším účinkování končí i Kirkův syn David – přičemž mnohem emotivnější je logicky (?) zánik lodi. V roli padoucha debutuje klingonský odpadlík Kruge (Christopher Lloyd), ale na Khanově lesku pouze nesměle cizopasí.

Ostatně jako celý film. Pokud Khanův hněv představoval epickou výpravu do neznáma, Pátrání po Spockovi je spíše rodinným výletem bez velkého vzruchu s několika dojemnými scénami pro zvané. Chybí mu velká akce a jiskřící emoce předchůdce, přesto dobové publikum zaujal. Vyvaroval se risku a dodržel se značnou mírou nevynalézavosti standardy předešlého filmu. Ačkoli disponoval vyšším rozpočtem (cca 18 milionů dolarů), vsadil s proměnlivým úspěchem na postavy víc než na efekty. V nezvykle poklidném finále vítězí  přátelství, Spock se vrací, cesta může pokračovat…


1986: Cesta domů

… zřejmě nejexcentričtějším dobrodružstvím Kirkovy posádky. Čtvrtý film série dokonale využívá dobové módy „návratů do budoucnosti“ a přivádí hlavní hrdiny o tři století zpět, do osmdesátých let minulého století. Vznikl bezesporu nejpodivnější a nejvtipnější článek série, který suverénně dovršil volnou trilogii.

Kirk a spol. míří zpět na Zem, aby přijali trest za odcizení Enterprise a porušení snad všech platných pravidel Vesmírné flotily. Bohužel záhy zjistí, že se není kam vracet – objekt připomínající obří vodovodní trubku zpustošil matičku Zemi. Marně se totiž dovolával zpěvu velryb hrbatých, které lidstvo dávno stihlo vyhubit. Hrdinové se v uloupeném klingonském dravci vydávají proti proudu času napravit, co lidstvo zpackalo.

Benett, Nimoy a spol. se nezalekli experimentu a vysekli svěží kreaci na fantasmagorickou akční komedii, ve které naplno uplatňují poetiku Star Treku. Střet vyspělé budoucnosti s paranoickými a uřvanými léty osmdesátými má všechny atributy dobové podívané, ale zároveň obrovskou porci nadsázky, díky které představuje to nejlepší v ranku „time-travel“ počinů.  Tvůrčí tým správně uhodl, že éra velkolepých vesmírných šarvátek je pryč a diváci se chtějí především smát a bavit v rytmu epochy disco koulí a ujetých oblečků. I krotké ekologické poselství jde ruku v ruce s dobou, která větřila velké změny v uspořádání světa. Cesta domů byla symbolicky prvním Star Trek filmem, který se promítal i v bývalé SSSR… A s nemalým ohlasem.

Leonard Nimoy zrežíroval nesmírně úspěšný snímek, který patří mezi komerčně nejvýdělečnější v sérii (při rozpočtu 27 milionů dolarů si jen v USA připsal na konto čtyřnásobek). V závěru je Kirk degradován na kapitána (po čemž celou dobu touží) a vyfasuje zbrusu novou Enterprise s kódovým označením A. Zdá se, že všechno krásné má Star Trek před sebou… Bohužel opak je pravdou. Zlatá éra vesmírných ság volnou trilogií na dlouhá léta končí.


1989: Nejzazší hranice

Když může režírovat Leonard Nimoy, proč by nemohl také William Shatner? Enfant terrible série se už před natáčením Cesty domů vzpouzel a požadoval vyšší honorář, takže režie pátého filmu byla svým způsobem úplatkem ze strany Paramountu. Snímek s podtitulem Nejzazší hranice dostál svému názvu a dovedl Star Trek tam, kam se nikdy před tím nevydal – do lůna propadáků.

Na vině byl krom prachmizerné režie především scénář, který se snaží řešit otázky lidské existence a víry v boha, jenže celé podobenství cesty za Stvořitelem působí jako noční můra posluchače katolického semináře. Pokusy o filozofii namíchanou vesmírným dobrodružstvím a bodrým humorem poprvé v historii filmových verzí Star Treku upadají daleko za hranice vkusu, vztahy mezi postavami zavánějí křečí a řemeslné provedení je navzdory vysokému rozpočtu odporně papundeklové. Naprosto se vytratila citlivá práce s žánrovými pravidly (ať už jejich naplnění, nebo zlehčování) a pátý film evokuje nepodařené díly seriálu. Upovídaný, ambiciózní, ale přitom nedotažený a zmatečný zmetek s přemoudřelou pointou.

Jeden krok vedle a strmý pád. Ačkoli Nejzazší hranice neprodělala, dosáhla sotva poloviny tržeb Cesty domů a navíc se dočkala pranýřování jak ze strany věrných Trekkies, tak ze strany „náhodných kolemjdoucích“. Každý ze čtyř předchozích snímků nabídl alespoň něco svébytného a promyšleného, pětka se však zamotala do velkých slov a napjatých vztahů v tvůrčím týmu. Na televizních obrazovkách už dva roky úspěšně úřadovala posádka kapitána Jean-Luca Picarda ze seriálu ST: Nová generace. Pro Kirka a spol. pomalu uzrál čas zabalit si kufry.


1991: Neobjevená země

Loučení Enterprise a její statečné posádky se naštěstí nese ve zcela opačném duchu než film předchozí. Na režijní i scénáristickou stoličku se vrací osvědčený Nicholas Meyer, Star Trek rázem chytá vítr do plachet a zdatně sekunduje časům své největší slávy. Pokud pátý díl znamenal rezignovanost a beznaděj, šestka se s chutí vrací k odkazu Khanova hněvu a servíruje dynamickou sci-fi akci s shakespearovsky vznosným zloduchem Changem (Christopher Plummer) a napínavou závěrečnou bitvou.

Podobně jako Cesta domů v sobě nesla ducha let osmdesátých, Neobjevená země zrcadlí situaci raných let devadesátých. Zápletka je postavena na parafrázi konce Studené války – v roce 2293 je krvelačná rasa Klingonů donucena uzavřít s Federací příměří, ale na obou stranách je stále dost těch, kteří se bojí sjednoceného světa. Z kapitána Kirka učiní oběť spiknutí a je to právě on a zbytek Enterprise, kdo musí objevit loutkáře a zabránit fatální válce. Šestý film se nese ve znamení konce starých pohledů na svět, ale zároveň ve znamení výtečně zrežírovaného retra, které nostalgicky připomene nejsilnější okamžiky série. Tvůrci úspěšně rekapitulují to, co Star Trek filmovým sci-fi přinesl – noblesu, komplexní mytologii, důraz na etické hodnoty i staromilský humor.

So, this is goodbye. Star Treku číslo šest zamávali s uspokojením jak fanoušci, tak kritici. V jinak hubeném roce  1991 se téměř 100 milionů dolarů na celosvětových tržbách pěkně vyjímalo a Kirk a spol. odcházeli do důchodu se ctí a jednoznačným poselstvím: Enterprise NCC 1701 A možná končí, ale legenda žije dál.

***

Po dvaceti třech letech zápolení se záludnostmi žánru, mezilidských vztahů i přízně veřejnosti mohl v roce 1991 Star Trek uzavřít dosud nejslavnější kapitolu své existence. Ačkoli kvalita šesti počinů je značně proměnlivá, přínos do kánonu sci-fi 80. let i vynalézavá práce s mytologií série dodnes budí zasloužený respekt. Jakkoli ani jediný z filmů nedokázal vzdorovat zubu času a ubránit se stařeckým vráskám, sympatický dojem z noblesního, nápaditého a hravého putování Jamese T. Kirka a jeho statečných kolegů zůstal. Stejně jako umění prodat uzavřený a podivínský svět série skrze atraktivní filmové prostředky. V tomto ohledu byl J. J. Abrams více než pozorným a talentovaným učedníkem. Naplno zhodnotil to, co Star Trek uměl vždy dobře – vystihnout dobovou poptávku a přidat k ní něco navíc z pokladnice nekonečné invence.