John Rambo oprášil bicepsy a věrnou čelenku, aby se vrátil po rovných dvaceti letech "do práce". Návraty velkých hrdinů nejsou v hollywoodském rybníčku ničím neobvyklým, ale v rozbouřené žánrové řece jde přece jenom o něco jiného. Sherlock Holmes vypadá na stříbrném plátně už padesát let stejně. Hučka, dýmka, Watson a ukázkové vyřešení případu od první do poslední stránky. U akčních hrdinů se během jedné dekády změní úplně všechno, od oblečení přes výzbroj až po metody vedoucí k úspěchu. Kdo chvíli nestřílel, tomu se najednou zasekává pažba a zjišťuje, že nepřítel i nezúčastněný pozorovatel přerostli jeho možnosti. Lze vůbec znovu vstoupit do stejné řeky? Dohnat vlak, který neobíhá v kruhu a řítí se kupředu obrovskou rychlostí? Na zodpovězení této otázky se musíme chtě nechtě ohlédnout a doputovat očima daleko za horizont.

Od Johna Waynea k Paulu Walkerovi?

Tento článek si neklade za cíl být encyklopedií, která by postihla vývoj veškerého akčního žánru. Už v dobách němého filmu se pomocí miniatur rekonstruovaly válečné bitvy a s trochou fantazie můžeme za akčního hrdinu považovat kohokoliv, kdo se ocitne v honičce, případně snese ze stromu zatoulané koťátko. Skutečný rozmach akčních hrdinů ale přišel až s trojlístkem specifických žánrů - válečných filmů, detektivek a westernů.

Zatímco ve válečných filmech se většinou pozornost soustředila na armádu jako celek, případně její podcelky (jednotliví aktéři byli často jen malým kolečkem ve velkém stroji), profilovali se do rolí svébytných hrdinů především zástupci dalších žánrů. V případě detektivek šlo často o adaptaci již předem ikonických literárních postav (Phil Marlowe v nezapomenutelném podání Humpreyho Bogarta), westerny pak rovnou operují se statutem Vlka-samotáře. Tento archetyp přežívá dodnes, i když musí stále více čelit politicky korektnější konkurenci. Osamělý profík s kolty proklatě nízko, o kterém si nepřátelé vyprávějí hotové pohádky. Má srdce Mirka Dušína, ale jeho duše je často zdeformovaná smrtí někoho blízkého. Pomsta je často hnacím motivem amerických i italských westernů (ty německé raději nebudeme zmiňovat, následují mnohem později a Old Shatterhand je i přes svou slávu příliš jednorozměrným charakterem).

To samozřejmě přeskakujeme pár desetiletí, ale není sporu o tom, že prvním regulérním akčním hrdinou, na něhož odkazuje i řada jeho celuloidových potomků, byl John Wayne. Drsňák tělem i duší, věčný samotář, který si účty vyřizoval ručně i prostřednictvím koltů. Wayneova pokerová tvář se dvěma "škvírami" namísto očí se staly symbolem poválečné Ameriky. Stejně jako jeho současník Henry Fonda (ten byl ovšem zástupcem kategorie, která měla drsné rysy vysoustružené v obličeji od narození) byl Wayne mimo kovbojských roliček často obsazován do rolí (voje)vůdců. Ti dva odehráli víc generálů než zbytek Hollywoodu dohromady. Viseli na každém plakátě a dědečkové o nich zasněně vyprávěli. Fonda se pak ještě objevil v druhé westernové vlně, kterou táhnul kupředu Sergio Leone. Spaghetti westerny kladly na hrdiny ještě větší důraz, ale zároveň jim dovolovaly větší hloubku osobnosti (např. vztah k ženám prošel značným vývojem). To však bylo během šedesátých let, kdy se plakátovým zástupcem žánru stal Clint Eastwood a western pomalu mával sbohem. Někam mezi patří invaze easternů (Sedm samurajů), které nepřímo popoháněly americké tvůrce (Kurosawův snímek se stal předlohou pro slavných Sedm statečných) a nabídly další, pro západní svět velmi atraktivní, typ hrdinů vázaných přísným kodexem cti.

Nejen v Americe však nastal hlad po filmech ze současnosti. Zatímco Hollywood to řešil (nezapomínejte, že se pořád pohybujeme v mantinelech akčního žánru) návratem k detektivkám a ostříleným hrdinům v baloňácích, Velká Británie tasila trumf největší, ze kterého tamní žánrová větev žije dodnes. Amerika možná měla opulentního Bena Hura, který stanovil nové standardy co se týče intenzity akčních scén, ale Její Veličenstvo přišlo v roce 1962 s první bondovkou a... změnilo od základů svět akčních filmů. James Bond byl do puntíku propracovanou postavou a na jejím vývoji v následujících třiceti letech by se dal sám o sobě skvěle prezentovat vývoj žánru akčních filmů. Snaha jít s dobou po všech stránkách se na Bondovi projevovala občas až moc (Moonraker a snaha o "vlastní Hvězdné války"), ale zejména výměny hlavních představitelů skvěle demonstrují postupný odklon od prvoplánových, leč šarmantních drsňáků (Connery) k vtipkujícím profíkům (Moore) posléze opět k drsňákům (v osmdesátých letech bylo třeba přitvrdit - Dalton), pak zase k elegánům s bonmotem na rtech (Brosnan), abychom se otočili znovu v kruhu a skončili u ostřejšího Craiga.

Hollywood, který do půlky sedmdesátých let neznal pojem blockbuster, se bránil především veleúspěšnými detektivy (Drsný Harry, Čínská čtvrť, Francouzská spojka), kteří sice neoperovali na takovém prostoru jako James Bond (o jeho klon se pokusili např. Němci se sérií o Jerrym Cottonovi), ale např. Clint Eastwood z Harryho Callahana dokázal vymámit pět filmů a start velmi úspěšné drsňácké škatulky, se kterou šel dokonce proti Bondovi ve snímku Firefox. To už se ovšem psala 80. léta. Po premiéře Hvězdných válek bylo tak nějak jasné, kdo je na koni a určuje tempo. Sedmdesátá léta můžeme ještě nazvat bojem akčních hrdinů o místo na slunci a přední příčky návštěvnosti. Jenže pak Američané vynalezli steadicam a Sylvestera Stalloneho (obojím současně, když vzniknul Rocky). Bylo hotovo? Ne, všechno se začalo děsně drobit.

Počátkem osmdesátých let už nemůžeme brát akční žánr jako čistý. Předtím jsme mohli podle prostředí škatulkovat westerny, válečné, dobrodružné, současnost a "čistě" akční filmy, též zvané mlátičky. V osmdesátých letech se však nejen akční filmy jako takové rozkošatily, na síle a pestrosti nabrali i jejich hrdinové. Typickým představitelem nové vlny je překvapivě Harrison Ford. Hlavním hrdinou Hvězdných válek je možná Luke Skywalker, ale ten působí spíš jako duchovní postava. Je to právě Han Solo, který získá v závěru děvče, slávu a možná i nějaké ty kredity. Přitom to není žádný andílek, nemůžeme ho nazvat soběstačným a má na míle daleko k drsňákům s vážnou tváří. V Indiana Jonesovi, který si též dělal legraci ze starších, poněkud suchopárných dobrodruhů, Lucas se Spielbergem pečetí osud akčních hrdinů. Musíte se při tom zachraňování světa trochu usmívat, kluci. Do akčního žánru vstupuje humor, což se projevuje i na Bondovkách. Končí tzv. stará škola, končí věčně naštvaní detektivové jako Harry Callahan nebo Pepek Doyle. Přesto je tu nová generace, která se neusměje, ani když hezky poprosíte.

Produktem Studené války a závodů ve zbrojení se stali svalovci. Sylvester Stallone byl do této škatulky nainstalován poněkud proti své vůli (vzpomeňte si na prvního Rockyho a Ramba, stěží akční řežby, ale když máte svaly, nikdo po vás nechce hluboké myšlenky), Arnold Schwarzenegger naproti tomu už Herkulem v N.Y. dokázal, že chce hlavně bavit. Vrcholem jejich tvorby jsou pro mnohé fanoušky jejich nehloupější, nejikoničtější a nejkřiklavěji macho filmy - Rocky IV a Komando (obojí 1985). Nejúspěšnější a nejslavnější akční hrdinové všech dob. A přitom tak jednoduší.

Polovina osmdesátých let jasně ukázala, že blockbusterovým akčňákům se daří nejlépe v celé historii. Tohle byla jejich šance, jejich zlatý věk. Přirozená evoluce, poháněná kupředu technickými vychytávkami (práce s kamerou, střihem, zvukem, vizuálními efekty, kaskadérskými kousky), a snaha o to přinést divákům "víc", postupně tvůrce vedla k vylepšování charakterových profilů. A tak zatímco svalovci byli degradováni na pouhé "roboty" s kulometem. Arnie si později pro roli robota rovnou došel, Sly musel dost neochotně sledovat, jak je s každým dalším sequelem z Rockyho a Ramba snímán i sebemenší náznak intelektu. Ti dva si krom velkých ambicí a myšlení na zadní vrátka (Sly se věnoval realitám, Arnie politice) nebyli příliš podobní. Jejich postavy měly těsná třička a velké svaly, ale tím to končilo. Arnie si lebedil v rolích bojovníků (Conan), vojáků (Predátor) a cyborgů (Terminátor) a byl to odjakživa sólista. Prozřel až koncem osmdesátých let, kdy byl nástup buddy-movies neodvratný. Hrdina už nepotřeboval sidekicka, musel mít parťáka a tak vzniklo Rudé horko. Byl to však Arnieho jediný ústupek, protože zůstal sólistou až do konce kariéry, i když jeho zbraně často tupili spoluhráči nebo humorný podtext (Pravdivé lži, Poslední akční hrdina). Ještě v roce 1995 byl natolik odvážný, aby natočil vážně míněný akčňák s one man army konceptem. Likvidátor v kinech zaznamenal jen vlažný úspěch a definitivně tak předznamenal soumrak akčního hrdiny osmdesátých let.

Sly na to šel trochu jinak. Začínal ve víceméně charakterních roličkách a i po úspěchu Rocky a Rambo série se snažil do svých rolí propašovat trochu hloubky. 1985-86 jsou známkou únavy materiálu (Rambo 2, Rocky IV, Cobra) a někteří by je mohli považovat za propagandistický akční plevel, ale osekání na dřeň poskytlo fanouškům opravdový prožitek a pohled na to, že některé ikony se musejí obalit trochou masa, abychom je mohli brát vážně. Publikum už bylo příliš zhýčkané a tak se Sly pokusil o evoluci. Ze tří výstřelů do prázdna bohužel vyšel jen buddy-movie s Kurtem Russellem (Tango a Cash), Kriminál zmizel pod nánosem ostatních titulů, truckerský Do útoku byl až příliš velkým hraním na rodinnou strunu a... pak tu byl Rambo III a Rocky V. Oba filmy pohřbily své série a byly hlavním důvodem k jejich pozdějšímu restartu. Kde se Rocky V snažil být přehnaně chytrý a sebereflexivní, tam byl Rambo III zbavený jakékoliv myšlenky. Tyhle protisměrné síly jako by se spustily ve stejnou chvíli. Sly si posléze prošel komediálním obdobím (podobně jako u Arnieho na to vzpomínáme se slzou v oku) a v polovině devadesátých let následovalo taktéž loučení se škatulkou průhledného svalovce (Cliffhanger, Demolition Man). Stylový, leč neodvratný konec.

Oběhanost tohoto konceptu však naznačil už začátek osmdesátých let. Největší mimoamerická tažná síla, Asie, se konečně přestala věnovat kostýmním dramatům a přesla do útoku s legendami jako Jackie Chan nebo Sammo Hung. Jako první ještě na sklonku sedmdesátých let začali vkládat do akčních filmů komediální prvky a v polovině osmdesátých se zbavili kulturního dědictví a začali natáčet moderní akční filmy (Police Story). Motorem veškerých změn byl Jackie Chan a jeho globální ambice, ale svezl se s ním např. Yuen Woo-Ping a později i Jet Li. I v Asii se brzy žánr začal lámat mezi komediální a vážnou polovinu. Ani na tak malém rybníčku nešlo udržet všechny větve pod kontrolou. Když se pak objevil John Woo s "třetí půlkou", utrhlo se monstrum ze řetězu.

V Hollywoodu se na asijskou ofenzívu reagovalo s menším zpožděním, ale o to silněji. Poptávka po amerických bojovnících dala vzniknout zcela novému subžánru, ve kterém se místo olova bojovalo holýma rukama. Svalovci přestali mít monopol a nahradil je pokročilejší model: svalovec-fešák. Jean-Claude Van Damme a Dolph Lundgren, paradoxně importy z Evropy (na Asiaty v hlavních rolích byl Hollywood připraven až v devadesátých letech) se po boku menších šarží (Michael Dudikoff) a dvou nástupců klasické drsňácké školy (Chuck Norris, Steven Seagal) rozhodli koncem osmdesátých let ovládnout kina. Jen málokdo z nich se probojoval do áčkových titulů, ale i oni přispěli k nasycenosti a postupnému rozkladu trhu s akčním materiálem. V troskách soupeřících frakcí se totiž objevil někdo úplně jiný. Neuměl trojitou otočku, nepobil jednou dávkou ze samopalu tucet nepřátel. Uměl hláškovat, miloval Johna Waynea, svojí manželku a policejní odznak. Kromě bouchačky měl i mozek. Jmenoval se John McClane. Pero je silnější než meč, hláška je silnější než napumpovaný sval.

Willisova postava přeznamenala příchod tzv. sofistikovaného akčního filmu. Žádné vyšší umění, jen očividné žánrové přesahy, uvědomění si sebe sama jako malé nepodstatné součásti příběhu (odkazy na tuto skutečnost se ovšem hrdina doslova cementoval v hlavách diváků, dobře načasovaný bonmot měl větší cenu než všichni pobití nepřátelé), narozdíl od prezentace nezastavitelných strojů (to už koncem osmdesátých letech procházelo jen vesmírným feministkám v podání Sigourney Weaver). Ačkoliv měli svalovci a karatisti na přelomu 80. a 90. let pořád ještě nezanedbatelný úspěch, fungovalo tu jako všude kouzlo setrvačnosti a nikomu se nechtělo uvolňovat vyhřátá místečka na vrcholu, zájem veřejnosti pomalu odplouval k zábavnějším patronům (kromě McClanea třeba i Axel Foley v Policajtovi z Beverly Hills) a především osvědčeným parťákům. Smrtonosná zbraň v roce 1987 všechny donutila najít si alespoň dočasně parťáka (dokonce i Chuck Norris natočil alespoň Mistra kickboxu a Van Damme se naklonoval... jediný Seagal si zachoval svou čest samotáře po celou kariéru!).

Všechny ostatní uličky začaly být neprostupné. Paul Verhoeven stihnul v prvním Robocopovi alespoň šokovat brutalitou, ale dvojka už byla propadák. Svalovci svou možnost přechodu do nové dekády (90s) vyplýtvali na dementních komediích (tolik humoru jsme zase nepotřebovali) a následující roky už byly vždy záležitostí jednoho, dvou úspěšných akčních filmů. Norris už se devadesátek nedožil (alespoň ne v kinech), Seagal držel svou škatulku dokonalých profesionálů až do mírně sebeparodického Přepadení 2 a Van Damme chytil druhý dech díky asijské dopomoci. Ani on však nezastavil evoluci. Ta všechny zmíněné hvězdy dostihla mnohem dříve než svalová atrofie, vrásky a nadměrné množství snědené pizzy.

Díky již zmíněnému syndromu sestrvačnosti jsme se však na začátku devadesátých let dočkali vskutku zajímavých experimentů a koncovek v tom nejprostším žánrovém pojetí. Stallone se představil v civilnější poloze jako horolezec (Cliffhanger), Arnie předvedl první úsměv ve druhém Terminátorovi a později to definitivně herecky rozbalil v Pravdivých lžích, přičemž se začal objevovat i pozdější trend obsazování hezounkou do výsostně akčních rolí - Keanu Reeves v Nebezpečné rychlosti.

Jiskřička akčního filmu ale nikdy nevyhasla. Už v pětadevadesátém, kdy starým strukturám docházel dech, se objevila obroda v podobě moderních akčních filmů od Jerryho Bruckheimera. Mizerové, Skála, Con Air... akční filmy založené na hrdinech namísto na atrakcích (ať už je to útok mimozemšťanů, velkých robotů nebo naštvaný hurikán) se stále těší velké pozornosti a mamutím tržbám, jen jejich hrdinové a klíčové prvky se za posledních deset let změnily k nepoznání. V mainstreamu zůstaly v podstatě jen prvky bojového umění (vlastně se ještě posílili), za což můžeme poděkovat bratrům Wachowským a jejich Matrixu, který v roce 1999 způsobil revoluci v pojetí akčních scén, a nezničitelný kult osobnosti. Ten tu byl vždycky, ostatně právě ten specifický žánr akčních hrdinů (důraz na tom druhém slově) definuje. S příchodem (nebo spíš vpádem?) superhrdinů jsme definitivně udělali sbohem nabídce svalovců. Už je nepotřebujeme. Pokud nemáte superhrdinské schopnosti, musíte být ideálně vyváženým mesomorfem - atletické tělo, geniální mozek, nekonečný seznam dobrých vlastností - Frank Martin (Kurýr), Ethan Hunt (Mission: Impossible), Jason Bourne (Bournův mýtus) nebo novodobý James Bond (Zlaté oko). To byl nový prototyp akčního hrdiny konce devadesátých let, bok po boku nepoměrně komplikovanějších superhrdinů. Superman ze 70. a Batman z 90. let byly proti Raimiho Spider-Manovi nebo Singerovým X-Menům jen příliš ploché a optimistické figurky. Divák chtěl víc a divák víc dostal. Jenže... je to opravdu ta správná cesta?

Nejen díky inflaci pestrobarevných akčních hrdinů a hubeňourů, co kolem sebe jen máchají rukama (to nebylo na tebe, Jasone), jsou tu patrné snahy o návrat zpět. Nesmíte přitom vypadat příliš svalnatě (The Rock se nechal semlít Doomem, John Cena pak sice natočil kvalitní retro The Marine, které však bylo snad až příliš retro :) a nesmíte sahat příliš hluboko do historie. Druhé Komando dneska už nikdo nezkousne. Přesto se návraty přehnaně suverénních a jednodušších hrdinů čas od času setkávají s nadšenými ohlasy. Viz nezničitelný Tony Jaa v Ong-Baku (tam šlo ovšem primárně o "atrakci"), mimořádně odolný a vytrvalý Jason Bourne nebo nezastavitelný Jack Bauer ve 24 hodinách. Lidé stále ještě dovedou tleskat drsňákům, kteří nemají smysl pro humor, ale dostanou je z průšvihu. Ani jeden z těchto návratů však nenastartuje nové trendy. Nová bondovka Casino Royale na to jde mnohem chytřeji, když Brosnanovu vykolejenou image sametového playboye nahrazuje smirklpapírovým Craigem, který je sice agent/zabiják, ale nezapře komplikovanou duši a skrz jeho oči probleskuje víc emocí než skrz Conneryho chlupatou hruď. Evoluce, nikoliv revoluce. Kdo bude další?

Nemít Amerika knihy a comicsy, zřejmě by musela zase opisovat od Britů. Přesto je v holywoodské produkci patrný jeden trend a nemyslím teď obsazování dvacetiletých modýlků do rolí, které by slušely o generaci starším drsňákům s pár jizvami ve tváři. Hrdinové třetího tisíciletí jsou naštvaní. Někteří jen tak rozumně (Rocky, Rambo), ostatně jako každý druhý důchodce, jiní až do té míry, že se stírá hranice mezi přítelem a nepřítelem. U válečných řezaček ve stylu Třístovky to berete jako samozřejmost - válka je potvora a těžko si vybrat stranu, které fandit. Ano, vojsko krále Leonida vypadá víc lidsky, navíc jsou to ti utlačovaní. Končetiny však odsekávají se stejnou ochotou a nenávistí jako nepřítel. V případě Jasona Bournea a Jacka Bauera je poukázáno na výcvik, kterým jim brání v návratu do běžného života. Mají v sobě pečlivě vytrénované akční zvíře. Zvíře, které nespí. Fighters fight, Killers kill... koncept odkrytý i v šestém Rockym a čtvrtém Rambovi. Nezměníte co jste, ale můžete se za to přestat stydět. Ne že bychom naštvané hrdiny neměli dřív (Drsný Harry, Charles Bronson v Přání smrti), ale jejich osobnost, motivace a pohnutky ještě nikdy nebyly pod takovým drobnohledem.

V oblasti comicsových filmů se podobné snahy zatím setkávaly spíše s nepochopením (Hulk Anga Lee šel v tomto směru mnohem dál než Singer v X-Menech) a jakákoliv sequelizace tyto experimenty spolehlivě dusí (třetí X-Meni, třetí Spidey), ale nelikviduje. Akční hrdinové se vyvíjejí, zdokonalují a... komplikují. Pro někoho to znamená méně zábavy s jednoduchými hláškami a záporáky, pro jiného bolestné sledování souboje praktických efektů a digitálních triků (čím méně peněz, tím více triků... před patnácti lety to bylo přesně naopak). Na áčkové frontě uhání žánr vpřed, na béčkové se tu a tam ohlíží přes rameno (Čtyři bratři, Odstřelovač, Rozsudek smrti) a v céčkové hnijí důchodci (Seagal, Van Damme, Lundgren, Norris). A ti vrchní posunovači? Ti se na stará kolena zkoušejí vrátit do onoho rozjetého vlaku. Na jednotlivých pokusech lze rychlost žánrových proměn demonstrovat ještě snadněji.


Terminátor (1984, 1991, 2003)

První Terminátor byl taková roztomilá indie sci-fi s výrazným zrnem, dubovým Arniem a velmi chytrým scénářem. Dvojka byla nejdražším filmem své doby s revolučními triky, bombastickou audiovizuální stránkou, podstatně civilizovanějším Arnoldem (méně svalů, více replik) a dodnes je považována za asi nejlepší sequel vůbec. Vskutku radikální proměna však sérii čekala v podobě trochu vynuceného třetího dílu. Taktéž veledrahý snímek, který už ale neměl pod palcem James Cameron. Jediné co zůstalo stejné je paradoxně právě akční hrdina. Arnold hraje pořád stejně, pořád stejnou postavu. Nový zážitek vyplývá z kontrastu mezi jeho "zastaralostí" a moderním okolím - počínaje novou generací herců i nepřítele (emancipace zasahuje, terminátor získal ženskou podobu), vyžehleným lookem a snad až příliš neškodným "lookem" konče. Arnie je pořád Arnie, ale Cameronova naléhavost a nápaditost snímek nadobro opustila. Body za snahu o nadsázkové pojetí, ale toto pokračování už bude navždy hardcore fanoušky považováno za nepřímé.

Rocky (1976-1990, 2006)

Po mírně tupé a přehnaně moralistické pětce následuje pokorný návrat ke kořenům. Rocky je konečně tak starý, aby mohl poučovat, ale nedělá tak jen uprostřed vlastní restaurace, ale také mezi provazy. Konflikt se synem, bolest ze ztráty jediné lásky, oživlý důkaz toho, že stáří by se mělo ctít, i kdyby se mělo valchovat boxerskou rukavicí. Digitální kamera možná snímku ubližuje, ale Stallone to vynahrazuje plamennými monology a velmi zodpovědným závěrem. V rámci série, která v každém díle žánrově někam uhnula (sociální rozměr prvních dvou dílů, neukočírovaná vážnost trojky, brainwashové guilty pleasure ve čtyřce a již zmíněná pětka plná falešné morálky), je šestý díl jedním z nejdůležitějších. Sly ustál návrat po šestnácti letech jako boxer, scenárista i režisér. Kritika i fanoušci smekali, přesto v našem srovnání stojí Rocky trochu mimo žánr, protože jde spíš o sportovní drama než o čistokrevný akční film (tím byl snad jen ve svém čtvrtém díle, který zosobňoval to nejlepší i nejhorší z 80. let).

Smrtonosná past (1988, 1990, 1995, 2007)

Willisova tetralogie má taktéž poměrně divokou historii. První film redefinoval pravidla žánru a odehrával se výhradně v interiérech. Dvojka přišla s exteriérovou zápletkou, vojáky místo teroristů a novým režisérem. Harlin propůjčil sérii trochu násilnější image. Legrace z opakování téhož byla trochu zastíněna vážnější polohou Johnovy persóny, ale audiovizuální orgie a inflace akčních scén uspokojily i největší kritiky. Třetí díl přišel pět let po premiéře dvojky, ale vývoj žánru se na něm podepsal asi nejvíc. I McClane musel jednou nohou do buddy-žánru a i když Willis fasoval rovno Samuela L. Jacksona, už to nebylo ono. Musel pobíhat po New Yorku, řešit hádanky (!) a už se ani nemohl hádat s vlastní ženou. Posun časové linie ve filmu i ve skutečném světě byl očividný. Třetí Past byla zábavným a poctivým akčňákem, ale rok 1995 jako by byl pro akční tvorbu posledním zábleskem a prokletým obdobím. Svou roli jistě sehrál i značně nafouknutý rozpočet. Foxové se k osvědčené značce vrátili o dvanáct let později, když už i Willisova hvězda začala trochu upadat (Rukojmí!), s mladičkým režisérem a mottem "analogový akční hrdina v digitálním věku". Tentokrát žádný parťák, už jenom sidekick. Doba si vyžádala své změny, takže se víc vtipkuje a místo teroristů se k zemi posílají hackeři, přičemž záporáci nemají velké kulomety a nejsou to Rusové - máme tu Francouze a Čínany, všichni umí kung-fu, ale stará dobrá Johnova pěst je pořád ještě ultimátní zbraní.

Foxové to vyhráli přepálenými akčními scénami (postup který se osvědčil u obou moderních špiónských ság - Mission: Impossible a Bourneových dobrodružství), jen mírně posunutou McClaneovou osobností (podobný kontrast jako v případě třetího Terminátora) a angažováním Lena Wisemana. Fanoušek původní trilogie sám vyrostl v úspěšného režiséra a složil pokorně poklonu svému hrdinovi. Bez zbytečných digitálních skopičin, bez uhýbání do jiných vesmírů. Přes PG-13 rating a všeobecný ústup od bezúčelné brutality (viz níže) se McClane i po bezmála dvaceti letech od narození může svým fanouškům podívat do očí.

Rambo (1982, 1985, 1988, 2008)

Zřejmě nejobtížnější přerod vůbec. V tomhle případě Stallone nemohl spoléhat jen na indie přístup jako v Rockym, kde se většina důležitého obsahu jednoduše odříká, nikoliv odboxuje. Rambo se vždy snažil jít trochu pod kůži. První díl je adaptací úspěšné a uznávané knihy, řeší se v něm velmi zajímavým způsobem trauma z Vietnamu a Stallone v závěrečném monologu odkrývá kosti svého hrdiny tak brilantním způsobem, že z toho i některým odpůrcům padá lžička z pusy. Ve druhém díle je bohužel jeho charakter zploštěn na bojovou mašinu, která má sice duši plnou děr, ale větší ohled se bere na fyzické zranění a nenapraví to ani duševní újma v průběhu filmu. Druhý Rambo je prázdný, třetí je prázdnější. Pouhá politicko-akční slupka, ve které je Rambo tupým nástrojem pomsty. Pro čtyřku se Sly rozhodnul po dvaceti letech, s minimem finančních prostředků a dost možná i nejasnou představou o tom, co chce vlastně sdělit.

Výsledek lze interpretovat několika způsoby, ale je jasné, že kombinace šokujícího násilí, které má divákům "otevřít oči" a marné snahy o znovunabytí plasticity Rambova charakteru (málo prostoru, příliš vystříleného olova), zanechává náročnějším divákům hořkou pachuť na jazyku. Tam kde Rocky předává moudra divákům ústně, tam Rambo zkouší pumpovat emoce a souvislosti pomocí velkorážního kulometu a desítek těl doslova trhaných na cáry. Nostalgii se člověk neubrání, ale čtvrtý Rambo stejně zůstává jakýmsi slepým střevem, které neví, zda chce být jen egoistickou explozí ve stylu "ještě na to mám" nebo vážně míněným příspěvkem na téma násilí ve světě. Mezi podobně vzdálenými cíli se dost dobře nedá rozkročit bez toho, aby se vám podlomila kolena.

Nezbývá než dodat, že bezprostředně po všech těchto úspěšných návratech se objevily zmínky o pokračování. Do zdárného konce to zatím hodlá dovést jen série s Terminátory, tentokrát už ovšem bez Arnolda. Další zbrusu staronové comebacky nás čekají letos - Rick O'Connell z Mumií (1999, 2001) a samotný Indiana Jones. Hodně štěstí, pánové.

Sami jste si asi z předchozích řádků udělali představu o tom, že akční žánr je široký jako Dunaj a divoký jako Niagárské vodopády. Začnete se v něm brodit a za chvíli jste uprostřed a nevíte kam dřív. Nemůžeme obejmout všechny prvky. Postupný vývoj hrdinových motivací, černobílosti záporáků, specifických postupů. Je toho přespříliš. Snad vám článek alespoň ukázal pestrost a nekonečné proměny žánru, který se blockbusterového koryta drží snad ze všech nejstatečněji. I když to znamená odhodit klobouky, proteinové koktejly nebo zakrvácená tílka a nasadit latexové kostýmy. Pro úspěch se musí trpět. V pavoučí síti, zeleném přelivu nebo kovovém brnění. Ale dokud bude svět existovat, bude v nebezpečí a bude potřebovat spasitele. Za padesát let možná naši potomci budou vzpomínat na Arnieho jako my na Johna Waynea. Pohrobka starých časů, který nám už nic moc neříká. Jací budou jejich hrdinové? Nezbývá než si na ně počkat.